Mysterious Queen - DOKONČENO

Loučení

Konečně bylo vše připraveno. Sylvie stála na nádvoří před svým kočárem, ve světle modrém plášti a usmívala se na mě.,,Jsi si jistá?"ptala se mě asi po padesáté.,,Opravdu mám odjet?",,Jestli neodjedeš, tak tě vyženu,"zahrozila jsem jí a potom se na ni usmála. Věděla jsem, jak je tato cesta pro ni důležitá.,,Neboj se. Budeme si psát. A také neodjíždíš navždy,"připomněla jsem jí.,,Já vím. Jen doufám, že budeš v pořádku." Přikývla jsem a objala ji.,,Budeš mi chybět. Jsi má nejlepší přítelkyně," řekla jsem a zahnala slzy.,,Ty mě taky." Z naší sentimentální chvilky nás vytrhl hlas Edmunda.,,Teto Sylvie, dovol at' tě obejmu." Pustily jsme se a usmály se na sebe. Potom se Sylvie objala s mým synem a nakonec i s Madelaine a Georgem.,,Tak já tedy jedu,"řekla nakonec a nastoupila do kočáru. Kočí práskl bičem a koně se dali do klusu. Dívala jsem se za svou přítelkyní a mávala. Mávala jsme se a usmívala a přitom se snažila nebrečet. Byla jedna z posledních lidí, kteří mě znali po celý můj život. A nyní je pryč.,,Už ji neuvidím,"hlesnu. George mě obejme kolem ramen.,,To neříkej.",,Je to tak." Vymaním se z jeho objetí a zamířím do paláce. George mě však doběhne.,,Stalo se něco?" Otočím se k němu.,,Ne. Jen chci být sama. Musím přemýšlet,"odpovím a bez dalších slov se zavřu ve svých komnatách.

Za dva dny přijel posel z Francie. Pierre zemřel na neštovice. Jeho smrt mě zasáhla více než jsem myslela. Byl to hodný chlapec. Slušný a uctivý. Nikdy jsem proti němu nic neměla. Vlastně jsem si uvědomila, že jsem ho měla i ráda. Rodiče si nikdo nevybírá. Nechala jsem za něj sloužit mše a den se držel v paláci smutek. Mnoho šlechticů se divilo mé reakci, proč lituji syna milenky svého manžela, ale já k tomu důvod měla. Pierre si to zasloužil.
Viděla jsem na Edmundovi, že ho zpráva o jeho bratru zasáhla. Vždy ho považoval za svého sourozence a měl ho rád. Nikdy jsem proti tomu nic nenamítala. Trápilo mě, že mu od smutku nemohu pomoci a doufala jsem, že ho aspoň Madelaine dokáže rozveselit. Pierrova smrt mi připomněla moji vlastní. Bála jsem se, co nastane až odejdu navždy. Mohla jsem však jen doufat, že má rodina zůstane pospolu. Ten večer, kdy jsme naposledy uctili památku Pierra jsem si šla lehnout brzy.

Ze spánku mě probudil silný záchvat kašle. Plíce se mi sevřely. Z úst mi tekla krev. Předklonila jsem se, abych lépe popadla dech. Esperanza se na mě zoufale dívala. Před očima se mi udělaly hvězdičky. Na pár vteřin jsem skutečně myslela, že se udusím. Potom jsem však vyplivla kousek něčeho, co bylo obalené v mé krvi. Esperanza to rychle uklidila a snažila se na sobě nedát nic znát. Věděla jsem však, že ji to děsí. Mě samotnou to přivádělo k pocitům úzkosti a beznaděje. Pomalu jsem umírala. Už nebylo cesty zpět. Žádná léčba nepomohla. Věděla jsem to. V den, kdy mi doktor řekl, že jsem nemocná, věděla jsem, že zemřu.
Esperanza mi pomohla posadit se do křesla za stolem.,,Měla byste odpočívat!" napomenula mě, ale přesto se pousmála. Poplácala jsem ji po ruce.,,Budu. Musím však něco vyřídit. Byla by si tak hodná a zavolala mi za hodinu George? Potřebuji si s ním promluvit." Esperanza se poklonila a vydala se k odchodu, jenže v tom jsem na ni zavolala:,,Počkej ještě! Prosím, zajdi do kuchyně a předej tento seznam kuchaři." Podám ji papír ležící na stohu mých knih.,,Chci, aby bylo vše na večer připraveno." Esperanza si ode mě papír vezme, pokloní se a v tichosti odejde. Opřu se do křesla. Jsem tak velmi unavená. Bolí mě myslet, dýchat...žít. Jen při té myšlence, otevřu oči. Vezmu čistý papír a namočím brk do inkoustu.

Drahý Christophere,
slyšela jsem, co se stalo tvému synovi. Je mi to opravdu líto. Věř, že jsem jemu nikdy nic zlého nepřála. Nikdo si nevybírá své rodiče. Byl to moc milý a slušný chlapec. Ihned, jak jsem se dozvěděla o jeho smrti, nechala jsem sloužit mši za jeho duši. Doufám, že se nad ním Bůh smiluje.
Píši ti tento dopis na rozloučenou. Umírám. Měla jsem ti to pravděpodobně říci dříve, ale vše se zkomplikovalo. V posledních dnech se ptám proč. Proč, Christophere? Proč? Kdysi jsme si slíbili, že se budeme milovat až do naší smrti. Měli jsme spolu zestárnout a užívat si naše vnoučata. Měli jsme si vše říkat. Věřit si. Co se tedy stalo? Proč to zašlo až sem? Nyní jsme oba zestárli, ale každý jsme v jiné zemi, tisíce mil od sebe. Vím o tvé domluvě s Madelaine. Vše mi řekla. A chápu, proč jste to udělali. Bylo však nutné zlomit našemu synovi srdce? Vyhnat ho od tebe? Proč? Podvedl si mě s jinou ženou. Mou úhlavní nepřítelkyní. Proč? Nemiloval si mne snad? Nebo si mne milovat přestal? Proč?
Bojím se, že už nikdy naše další děti neuvidím. Každý den cítím, jak mne opouští život. Vím, že můj čas se blíží. Nikdo neuteče před smrtí. Ani královna. Jestli se ptáš, zda se smrti bojím, má odpověd' je ne. Zda něčeho v mém životě lituji? Snad jen, že jsem neměla nikdy odvahu říci ti do očí, jak moc si mi ublížil. Tenkrát. Nyní. Vím, že už nejsi ten stejný muž, do kterého jsem se zamilovala a provdala se za něj. Nechci ti nic vyčítat. Nejsem bez vinny. Tento dopis ti píši, abych ti řekla, že ti odpouštím. Odpouštím ti vše. Nechci mít v srdci zášt'. Jsi jediný muž, kterého jsem milovala. I přesto všechno, co jsme prožili tě stále miluji. Možná právě proto ti odpouštím. Nepíše se v Bibli, že odpouštět je lidské a blízkým, které milujeme, dokážeme odpustit o to více? Myslím, že je to pravda. Chci tě ještě poprosit o jednu věc. Postarej se o naše děti. Najdi našim dcerám muže, jaké si zaslouží. Bud' milostivý na Philipa. Bude tě potřebovat. A pokud můžeš, vysvětli vše Edmundovi. Je to tvůj prvorozený syn. Vím, jak moc ho miluješ. Nezůstávej sám. Samota je horší než smrt. Věř mi. Nikdy bych ti nepřála zemřít v osamění. Pravdou je, že ty si měl mne a já měla tebe. To je, ale vše pryč. Už tě neuvidím. Věř, že když píšu tento dopis mám slzy v očích a úsměv na tváři.
Tento dopis posílám po jediné osobě, která vždy stála po mém boku a poslední měsíce mi byla velkou oporou. George tě bude potřebovat a ty jeho. Po mé smrti už tě nic nepojí s touto zemí. Prosím tě však, aby si na ni nezapomněl. Je to domov, kde jsem se narodila a kde také zemřu.
Sbohem, můj králi.
Navždy tvá Margaret.

Odložím brk a setřu si slzy z tváře. Vstanu a přehodím si přes sebe kožich. Vyjdu na terasu. Vítr mi ovane tvář a rozfouká kadeře.,,Přichází podzim,"ozve se za mnou. Pousměji se. George ke mně přistoupí a obejme mne zezadu kolem pasu.,,Vím. Další jaro už neuvidím,"řeknu a pozoruji ptáka, který letí vzhůru k obloze. George mě pustí a pootočí mě směrem k jeho tváři.,,Takto nesmíš mluvit." Pohladím ho po tváři.,,Je to pravda. Cítím to. Můj čas se blíží." Všimnu si smutku v jeho očích. Uchodím jeho hlavu do svých dlaní a jemně ho políbím na rty. Potom se opřu čelem o jeho.,,Nesmíš být smutný. Je to můj osud. Nikdo neuteče před smrtí. Pro každého si jednou přijde. Pro mě dříve. Nesmím se tomu bránit." George chvíli nic neříká. Potom mě zničeho nic k sobě přitiskne a silně mě obejme. Objetí mu oplatím.,,To, ale není důvod, proč jsem tě zavolala,"přeruším dunění větru a vzdálených vln moře.,,Já vím. Chcete, abych odjel. Za ním.",,Ano.",,Proč? Tak velmi vám ublížil. Proč to děláte?" George se na mě frustrovaně zadívá. Uhnu jeho pohledem a přitáhnu si kožich blíže k tělu.,,Protože je to stále můj manžel. A můj král.",,Vy jste byla větší král než kdy on se mohl k němu jen přiblížit,"odsekne.,,Dost! Nezapomínej, že je to i tvůj král!"okřiknu ho.,,Navíc ho stále miluji,"hlesnu.,,Milujete?",,Ano. Tedy...Nevím." Vezmu ho za ruce.,,Miluji tebe. Miluji tě za to, jakým věrným přítelem si se pro mě stal. Miluji tě za to, že si poslední měsíce byl pro mě velkou oporou. Miluji tě za to, jak si dodal sebedůvěře mému synovi. Jsi skvělý muž." Usměju se na něj. George ke mně zvedne oči.,,Ale jeho milujete víc,"pronese sebejistě. Bez otázky v hlase. Skloním hlavu.,,Ano." George mi stiskne ruku.,,To nic. Nemáte se kvůli čemu trápit. Jsem vděčný za čas, který jsem mohl s vámi strávit. Byly to by nejšt'astnější chvíle mého života." V jeho očích vidím něhu a lásku. Lásku, kterou bych mu tak ráda opětovala, ale nemohu.,,Udělám, co žádáte. Ne pro něj! Pro vás." Slza mi steče dolů po tváři.,,Děkuji,"zašeptám. George mi utře slzu a políbí mi ruku. Ještě na pár chvil se mi zadívá do očí a potom bez dalších slov odejde.

Večer se společně navečeřím se synem a snachou. Přidá se k nám pár šlechticů a nakonec přemluvím i Esperanzu. Menu je vynikající. Celý večer si povídáme, hraje nám překrásná hudba a Edmund je skvělý vypravěč příběhů. S blížící se půlnocí se rozhodnu vrátit se do svých komnat. Edmund trvá na tom, že mě doprovodí. Zavěsím se do něj a pomalu jdeme chodbami.,,Slyšel jsem, že se dnes George vydal zpět do Francie.",,Ano. Poslala jsem ho, vyřídit jednu mou věc.",,Souvisí to s otcem?"zeptá se mě můj syn jízlivě.,,Nebud' takový. Některé věci musím vyřešit ještě před smrtí..." Edmund se zastaví a otočí se ke mně.,,Ty, ale matko neumíráš!" Usměji se na něj.,,Vím, že to nechceš slyšet. Je to, ale pravda. Potřebuji si vše vyřešit. Jedině tak se budu moci smířit s Bohem,"řeknu klidně. Edmund mě chytí za ruku a políbí ji.,,Odpust'. Nechtěl jsem být hrubý. Jen si neumím představit svět, ve kterém nejsi. Znamenáš pro mě celý svět." Nakloním se ke svému synovi a obejmu ho.,,Neboj se. Nezůstaneš tu sám. Budeš mít svou ženu a brzy se ti narodí dítě. Bude tu konečně zase slyšet smích." Usměju se na něj.,,A ted' mě odved' do komnaty. Jsem už unavená." Zbytek cesty jdeme mlčky. Před dveřmi si ještě popřejeme dobrou noc.
Než ulehnu do postele, Esperanza a jedna komorná mi přijdou pomoci se převléknout. Potom vypije dvě lžičky své „medicíny" a s vyčerpáním si lehnu do postele. Jsem si jistá, že tohle je jedna z mých posledních nocí.

Zdravím všechny, kdo tento příběh čtete :)
Čeká nás už jen poslední kapitola.
Jelikož odjíždím zítra na týden do Francie, nejsem si úplně jistá, zda ji stihnu napsat tak, jak chci.
Uvidím podle toho, jak mi bude vycházet čas. Nicméně děkuji všem, kteří zatím dočetli příběh až po tuto kapitolu.
Do komentářů mi můžete napsat, jak si myslíte, že tento příběh nakonec dopadne. Třeba se někteří z vás trefí.
Přeji vám krásný zbytek víkendu.
Lucy