Obyčejná holka ✔️

// Část 21. Nepředvídatelný \\

Probudila jsem se. Zatím jsem jsem oči neotevírala, protože mě strašně bolela hlava. Vůbec jsem si nepamatovala, proč jsem vlastně spadla. Nakonec jsem se odhodlala otevřít oči. Rozkoukávala jsem se po místnosti. Už od pohledu jsem ležela v místnosti nějakých boháčů. Ležela jsem v posteli s úžasně měkkými polštáři a peřinou. Okolo mě byla skříň a malý stoleček, který stál na bílém koberci. Vůbec jsem to tu neznala. Podívala jsem se na sebe. Měla jsem vypůjčené nějaké klučičí tričko. Kde je moje oblečení? Kde jsem? Jak jsem se tu ocitla? A vůbec, co se vlastně stalo?

,,Dobré ráno. To už jsi vzhůru?" oslovil mě známý klučičí hlas. Nico se objevil ve dveřích místnosti, ve které jsem ležela.

,,Nico-au!" zakvílela jsem. Chtěla jsem si lépe sednout, ale když jsem se pohnula, zabolela mě hlava.

,,Hlava?" zazubil se bolestně. Kývla jsem. Zavřela jsem oči a chytila se za hlavu. Ta bolest je nesnesitelná. Přišel až k posteli a na hlavu mi přiložil pytlík hrášku. Myslela jsem, že mám kocovinu, ale měla jsem tam bouli, protože když se pytlíkem dotkl mé hlavy, sykla jsem bolestí.

,,Co se stalo?" zajímalo mě. Nepamatovala jsem si, co se mi stalo.

,,Přišel jsem k té rvačce. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem chvíli neposlouchal. Jenže se to strašně zvrtlo. Kluci se začali bít i s tebou a Lolou. Prostě jste se rvali všichni. A ty jsi dostala loktem. Nešlo poznat od koho. A omráčili tě. Tak jsem tě vzal a odvezl k sobě," ukončil historku. Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou. ,,Ehm, dáš si snídani?" změnil téma a odkašlal si.

,,Ráda. Ale prosím, řekni, kolik je hodin?" zeptala jsem se. Jo, úplně normální otázka.

,,Sedm. A došli jsme sem asi ve dvě ráno," odpověděl mi s úsměvem. Kývla jsem na poděkování a on odešel pro jídlo. Stoupla jsem si co nejopatrněji a následovala ho. Na sobě jsem měla jenom jeho tričko a své spodní prádlo. Došla jsem až do kuchyně. Bylo to tu všechno tak obrovské a moderně zařízené. Rozhlížela jsem se po kuchyni a nevěřícně jsem kroutila hlavou.

,,Tu máš. Snad ti bude chutnat," usmál se a položil mi talíř na stůl. Ke snídani jsme měli müsli a tousty. Usmála jsem se a dala jsem se do jídla. Uviděla jsem v něm opět toho lepšího Nica. Nemohla jsem si pomoc. I když jsem v něm už nechtěla hledat nikoho lepšího, nemohla jsem.

,,Proč jsi to pro mě udělal?" zeptala jsem se s pohledem do jeho úžasných modrých očí. Odložil toust na talíř a zvedl ke mně oči.

,,Protože jsem nechtěl, aby se ti něco stalo," odpověděl mi se zaraženým pohledem. ,,Chtěl jsem, aby jsi věděla, že jsem někdo jiný. Tohle jsem já," dodal a pak odvrátil pohled zpět ke snídani. Pochopila jsem a dál se ho na nic neptala. Ale i tak tu byla otázka. Dělal to jen pro moje zdraví, a nebo i pro důkaz jeho lepší osobnosti? Pro oboje, Tessino. Až jsme se nasnídali, zůstali jsme sedět na židlích a mlčky na sebe koukali.

,,Ehm, musím se vrátit domů," začala jsem s konverzací. Nic smysluplnějšího mě nenapadlo.

,,Ehm, jo, jasně," odkašlal si a stoupl si. ,,A nechtěla by jsi provést domem?" navrhl mi lákavě. Docela mě to lákalo, ale chvíli jsem se rozmýšlela.

,,Pokud máme čas," řekla jsem pokrčila rameny. Moc dobře jsem věděla, že čas máme.

,,Jasně, že máme!" zaradoval se. Chytil mě za ruku a utíkal po chodbě dál. Jejich dům byl obrovský. Všude samé drahé a cenné věci. Prostě jsem se nestačila divit. Šlo poznat, že jejich rodina byla bohatá. ,,Pojď, chci ti ukázat jednu místnost," křičel nadšeně a táhl mě dál. Běžela jsem tedy za ním. Doběhli jsme až k bazénu. Ano, bazénu!