they don't know about us x lrh | CZ |

37

16. ledna 2017 – Sydney, Austrálie, pohled Roxy

Otráveně jsem za sebou zabouchla dveře našeho bytu, načež jsem z nohou skopala své bílé converse. Kabelku jsem odhodila na botník, přecházejíc do kuchyně, kde jsem se posadila k jídelnímu stolu a položila před sebe obálku, v níž se nacházely rozvodové papíry.

Unaveně jsem si podložila bradu rukou, dumajíc nad všemožnými variantami, jak tohle nakonec dopadne, zatímco se mi vynořovaly některé z momentů, které jsem stihla s Lukem prožít.

---

21. listopadu 2016

S hlavou opřenou o Lukovu hruď jsem si hrála s našimi prsty na rukou, hledíc mu do tváře. Zarputile hleděl do stropu, když se mu na tváři z ničeho nic zformuloval úsměv.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se tiše, ač jsme byli úplně v celém bytě sami.

"Představil jsem si, jak jednou budou vypadat naše děti," pohlédl mi do očí, hladíc mě palcem po tváři.

Zaraženě jsem se na něj podívala. "Ty se mnou plánuješ mít děti?"

"Samozřejmě, že ano. Až jednou konečně dopíšeme to nové album a skončí nám turné, můžeme začít pracovat na prvním," zasmál a konečkem ukazováčku mě cvrnkl do nosu. "Budeme mít tři. Nejdřív bych chtěl kluka, Micheala, kterému by jeho nádherná maminka ne s moc dlouhým odstupem porodila sestřičku, kterou by pak mohl bránit."

"A jak by se jmenovala?" optala jsem se úsměvem na tváři.

"Rose," odvětil zasněně Luke. "A až by Michael s Rose trochu povyrostli, pořídili bychom jim ještě jednoho sourozence. Jason by ochraňoval určitě i jeho a Rose by mu pomáhala s učením a vším okolo."

"Ale zapomněl si zmínit jednu věc," podotkla jsem, aniž by mi úsměv z tváře zmizel.

"Uhm?" pozvedl zmateně obočí, přejíždějíc mi prsty po zádech.

"Už od mala bychom je vedli k hudbě, takže Jason s Rose by pak jejich mladšího sourozence učili hrát na klavír a na kytaru, nebo na jakýkoliv hudební nástroj, na který by chtěli umět hrát," zasmála jsem se zvonivě.

A v tu chvíli jsem se bezhlavě zamilovala do jeho představy o naší společné budoucnosti.

---

Jak bych mohla vůbec opustit člověka, bez jehož přítomnosti v mém životě si nedovedu představit ani jeden den? Člověka, který mě většinu času dělal pouze a jen šťastnou, když pomineme některé z menších rádoby hádek, které nám vydrželi maximálně tak deset minut?

---

19. prosince 2016

"Roxanne Anne Nixon!" zaslechla jsem Lukův hlas z kuchyně, zatímco jsem seděla v obývacím pokoji s mobilem v ruce, projíždějíc twitter.

"Jo?" zvolala jsem zpátky. Když jsem se ale ani po nějaké chvíli nedočkala odezvy, odhodila jsem mobil a vydala se do kuchyně, kde stál Luke s rukama v bok. Pobaveně jsem při pohledu na něj nadzvedla obočí.

"Snědla si všechny moje sušenky!" ohrnul dotčeně ret, díky čemuž vypadal jako smutné zatoulané štěně.

"Jsme manželé. A ti by se přeci měli dělit?" pokrčila jsem nevinně rameny.

"To se ale rozhodně nevztahuje na jídlo," vztyčil na mě ukazováček, díky čemuž jsem vyprskla smíchy. Dřív než jsem se nadála, mě měl přehozenou přes rameno a mířil do koupelny.

"Opovaž se!" snažila jsem se mu vykroutit, když jsem zaslechla tekoucí vodu. "Luku Roberte Hemmingsi, přísahám, že tě napráším Liz, jestli mě okamžitě nepustíš!"

"Smůla," zasmál se, načež mě položil přímo pod tekoucí vodu. "Ale že tě tak moc miluju, je ta voda vlažná."

"To tě neomlouvá," vzala jsem sprchovou hlavici a postříkala mu jeho bledě modré triko.

Luke mi vytrhl hlavici z ruky a vrátil ji zpátky do držáku, zatímco si mě zaujatě prohlížel.

"Víš, že bílá je většinou vážně hodně průhledná, když se namočí?" oblízl si rty.

Hravě jsem protočila očima, než jsem si ho k sobě přitáhla a políbila ho.

A tak jsme jen tak stáli ve sprchovém koutě, líbajíc se a užívajíc si přítomnost jeden druhého.

---

Z přemýšlení mě vyrušilo až bouchnutí dveří.

"Lásko?" zvolal Luke hlasitě, a bez toho aniž bych stihla odpovědět, vešel rovnou do kuchyně. "Co se stalo? Proč vypadáš, jakoby ti někdo snědl tu zásobu bonbónů, co máš schovanou v nočním stolku?"

Normálně bych se nad jeho poznámkou pousmála a ocenila bych jeho snahu o to zlepšit mi náladu, ale dneska nebyl jeden z těch dnů.

"Roxy," naléhal, když jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Starostlivě se opřel o hranu stolu přímo naproti mně.

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem směrem k němu pošoupla obálku, díky které jsem se užírala už od chvíle, co se mi dostala do ruky.

"Co to je?" zeptal se zmateně, berouc jí do ruky. "Prosím, mohla bys říct alespoň slovo?"

"Nemůžu," vydechla jsem rozklepaným hlasem, hrajíc si nervózně s prsty na rukou.

Luke zadumaně obálku otevřel a vytáhl z ní papíry, které byly jednou z věcí, které naše životy mohly obránit vzhůru nohama. Se zatajeným dechem se na mě podíval.

"Chceš mě opustit?"

A v tu chvíli, kdy mu z úst vyšla tahle tři slova, mi z očí vytryskly slzy a mě nenapadlo nic jiného než se sebrat a zbaběle utéct.