Celý večer jsem přemýšlela nad tím, jak se omluvit Emě a zase se s ní usmířit. Takovouhle hádku jsme "prožili" jenom jednou. Týkalo se to jedné holky, ale k tomu později.
Do sešitu jsem si zapisovala všechny druhy omluv, které bych mohla udělat. Koupit Emě nějakou věc, nebo jí vzít do bazénu, parku, zoo nebo kamkoli jinam.
Při pohledu na hodiny vykulím oči a radši blok položím na noční stoleček. Bylo přesně třičtvrtě na tři, myslím ráno, ale to vám jistě došlo.
Sice zítra nemusím vstávat do školy, ale protože toho zítra chci stihnout docela dost, takže musím vstávat brzy.
Co když se s Emou neusmíříme? Co když budeme nepřátele do konce našich životů? Proč by mi sakra chtěla odpustit? A co když....s tím zavřu oči a ihned spadnu do nádherných říší snů a jenom šťastných konců.
„Takže musím si udělat úkol z matiky." Ukážu na sešit, ležící na mém stole. „Pak musím jít koupit sestře něco k narozeninám a taky nějaké dekorace do pokoje...musím se naučit děják a příroďák...dočíst povinnou četbu a..." Moje mluvení přeruší zvonek domovních dveří.
„JDU TAM." Zakřičí mamka a já se jenom uchechtnu. Vždy jsem byla zvědavá, kdo přijde, z toho jsem nevyrostla...hah.
„Rádi vás vidíme, neví to?" Ozvou se hlasy dvou mladíků.
„Kdo co neví?" Vejdu do předsíně a jakmile tam uvidím Marcuse a Martinuse rychle je oba obejmu.
„Proč jste mi nic neřekli?!" Syknu nadšeně. Hrozně mi chyběli. Slzy mi začnou stékat po tvářích.
„Tajemství." Rozmáchne rukama Tinus.
„Aha, pojďte si dám věci do mého pokoje a pak vám řeknu plány na dnešek." Zasměju se nad mými povinostmi.
„Oukej." Zasměje se Marcus a vezme si svojí taškou.
„Půjde s námi i Ema?" Zeptá se s úsměvem na tváři Tinus.
„Ehm no...." Zakuckám se. Teď jim to vysvětlit...„Chci říct, že je to teď těžký, ale stejně by asi neměla náladu...." Povzdechnu si. Přece jenom je to pravda.
„A nemůžeš jí zavolat, zavolal bych jí sám, ale chci jí překvapit." Záludně se usměje Martinus.
„No....ono já chci jenom říct, že..." Zašklebím se. „ona mi to asi nevezme, protože....nemá čas...a nebo...jela k babičce." Řekla jsem první lež, která mi přišla na jazyk. Martinus se smutně usmál a přikývne.
„A já se na vás obě hrozně těšil." Řekne Marcus. Při jeho úsměvu se mi podlomí kolena a já se začervenám. Teď by Ema řekla "Lítáš v tom až po uši.", ale k mému štěstí mi to nemohla žádná kamarádka říct, protože v tuhle chvíli jsem žádnou neměla.
„Já se na vás taky hrozně těšila. To co se stalo, se mělo stát, mám vás ráda kluci." Zašeptám a oba si vtáhnu do velkého objetí.
„My tebe taky." Zasměje se zvonivým smíchem Marcus. Ne, Ne, Ne! Lucino! Nemysli na něho jako na svého budoucího kluka!
„Jak se pozná láska?" Zeptám se. Sedím vedle Honzy na mole u mého oblíbeného rybníka.
„Nedokážeš přestat myslet na toho druhého." Podívá se mi hluboko do očí.
„A tys to někdy zažil?" Poškádlím ho. On se jenom záludně usměje.
„Teď to pociťuju...moc jí miluju." Zašeptá. Pořád se mi dívá hluboko do očí..
„Koho?" Zeptám se. Je něco jako můj nejlepší kamarád, takže mě to zajímá.
„Kdybych řekl, že tebe, jaká by byla tvá reakce?" Zeptá se s neposednými ohníčky v očích.
„Skočila bych do vody a rychle odplavala." Zasměju se. Naštěstí je na tyhle vtipy zvyklí, ale jeho výraz teď byl hrozně nečitlený.
„Aha." Zašeptal smutně.
A takhle to všechno začalo...
„Jak to vůbec máte teď s Emou?" Zeptám se Martinuse. Jestli se tě teď zeptá na tu samou otázku Lucie...
„Nepsali jsme si...ani nevím proč." Zasmutní. Zase... „A co se mezi vámi stalo?" Ušklíbne se a s napětím mě pozoruje. Do háje!
„Nic." Pokrčím rameny.
„Hele...Nekecej!" Rychle přikývne i Marcus a já se teď cítím zrazená. Zradili mě! ZRADAAAA!
„Nechte to být." Prsknu suše.
„Achjo..co se s tebou děje?" Zakroutí nade mnou hlavou Mac.
„Prosím?" Optám se uraženě. Se mnou se něco děje?? Jenom to, že jsem naštvala mojí nejlepší kamarádku, tak jsem úplně v pohodě.
„Chováš se divně."
„Tyvole! Jsem malá holka, která doufá, že pozná lásku! Co bys čekal?!" Vykřiknu už. Potom co jsem, vlastně potom co Ema vyznala moje city Marcusovi jsem na něj nehorázně naštvaná.
„Ale tohle není ten důvod." Prokoukl mě...
„Já....je to teď hrozně těžké...." Povzdechnu si.
