Poslední jednorožec

Zkažená

Wernera

Hrozivě zavrčím, vykřiknu, vrhnu se po krku své jediné sestře a vykousnu jí několik modrých šupin. Ona se ožene ocasem, ohodí mě do hlavy a vykroutí se z mého sevření. Werdorb, který mé počínání už nějakou dobu pozoruje, něco pro sebe zabručí a zamračí se. Bohužel se ho nestíhám na nic zeptat ani v myšlenkách, protože na mě Weila posílá omračující kouzlo, po kterém bude minimálně minutu mimo. Škoda jen, že voda kouzla zpomaluje a já jsem moc rychlá na to, aby mě zasáhla.

Udělám složitou kličku, obepluji ji a přistanu jí na zádech. Pod mou vahou zakolísá, je menší než já, ale okamžitě zvrátí hlavu dozadu a setřese mě. Vyhnu se jejím zubům, ona mě však zasáhne křídlem a smete mě na písčitou zem. Rozseknu si křídlo o korál.

Vím, že pokud nevstanu hned, vyhraje. Proto se zvedám, oplácím jí její útok a držím ji na zemi dost dlouho na to, aby přicházela o dech. Mlátí sebou, ale jsem moc těžká, neshodí mě. Její křídla ochabují, nakonec odpadne i hlava. Počkám jen na její slova, kterými mi věnuje další vítězství.

,,Vzdávám se," vydechne s nechutí. Zašklebím se a povolím svůj stisk, abych jí opravdu neudusila.

,,Zase jsem vyhrála," popíchnu ji, když plujeme za Werdorbem, naše křídla se o sebe lehce otírají.

Protočí očima, ale směje se.,,Těším se na den, kdy tohle řeknu já."

Zavrtím hlavou, protože k takové situaci nikdy nedojde. Weila není špatná bojovnice, ale nerve se s vášní. Ne, ona naše pošťuchování a následné praní bere jen jako hru. Ale války jsou kruté, nikdo si nehraje. Tam jde všechna zábava stranou, nastupuje vztek a ohromná síla nashromážděná uvnitř našeho těla. Jak by Weila dokázala přežít, když neporazí ani mě? Proboha, vždyť takový Werdorb by ji položil okamžitě.

,,Dobrý boj," kývne uznale můj obrovský modrý bratr a šťouchne mě do boku. Usměji se. Pochvala od něj mě potěší i po tolika letech.

Weila ho zpraží pohledem.,,Počkej, až tohle jednou budeš říkat mně."

Werdorb protočí očima.,,Neboj se."

Škoda jen, že jí tohle nikdy neřeknu. Ona totiž v životě nedosáhne takových schopností, jako ty. Je slabá jako luční myš.

Možná nás překvapí, odpovím s podivným teplem na hrudi, protože vím, že na mně Werdorbovi záleží.

Ona? Nebuď směšná. Vidíš, jak se nese? Je jako dráče. Nikdy z ní nebude válečnice.

Všichni jsme byli takoví, zastanu se Weily, protože vím, že to v našem stínu nemá snadné. Je nejmladší a ještě nic nedokázala – tedy, neříkám, že bychom byli s Werdorbem nějak dobří v tom, co děláme. Je ještě mladá. Učí se.

Žijeme ve světě plném válek, a ty řekneš, že se učí? Na učení bylo času dost. Už se nemá co učit. Měla by být připravená, ale není.

Ona nikdy nedostala šanci.

Ne, ona se žádné šance nikdy nechopila, opraví mě rozverně. Očividně se mi povedlo ho vytočit. Výborně. Teď se budeme až do večera hádat.

Jak to myslíš? Zřejmě vypadám jako prostoduchá, ale nerozumím mu.

Copak sis toho nevšimla? Kolikrát ve svém životě opustila moře? Kdy se vydala za dobrodružstvím? A proč jsi k Eldestovi vyrazila ty, abys utužovala vztahy mezi pevninou a mořem, a ne ona? Odpovím ti sám: nechtěla. Bylo jí to vždycky jedno, raději se zachumlala matce pod křídlo a spala s pocitem, že nemusí vůbec nic. A teď ti bude říkat, že tě jednoho dne porazí? Kecy. Vůbec netuší, čím vším sis prošla. Zocelilo tě to, víš? Jsi silnější, tělesně, i duševně.