Obyčejná holka ✔️

// Část 24. Tati?! \\

,,Řekni jim pravdu." 
,,Petře, zlomím jim srdce."
,,Udělej to!"
,,A co Sam? Ten se z toho zhroutí!"
,,Je dost starý, nějak se s tím vypořádá."
,,A Teresa?"
,,Co s ní? Musí se to dozvědět."
,,Vždyť jí je teprve 15!"
,,Spíš jí je už 15! Nechci ji mít dál na krku."
,,Já tě nepoznávám!"
,,Řekni jim to! Čím dřív, tím líp."
,,Máš tohle zapotřebí?"
,,Ne, ale ty ano! Musí vědět pravdu! Oba dva! Jednou ten den nastat musí."
,,A to musí být zrovna teď? Copak nechápeš, že i se mnou to zamávalo?"
,,Nebuď pitomá, ano?"

Poslouchali jsme se Samem hádku rodičů přes tenké zdi našeho bytu a ani jeden z nás se nestačil divit. Sam se zvedl prudce na nohy.

,,Jdu tam!" řekl rázným tónem. I mě zajímalo, co se děje. Nikdy jsem neslyšela Petra takhle rozkazovat mámě. Ono taky nebylo nikdy nic tak důležitého, co by nám potřebovali říct.

,,Jdu s tebou," přidala jsem se nejistě k němu. Kývla jsem hlavou a Sam se pousmál. Zase táhneme za stejný provaz. Vtrhli jsme do kuchyně, když Petr zrovna odcházel s Luccy pryč. Máma zůstala sama zavřená v ložnici. Koukali jsme si se Samem do očí. Nechápavé a znepokojivé pohledy jsme si akorát vyměňovali. Nic z toho nechápu.

,,Samueli!" zakřičela mamka a vylezla z ložnice mezi dveře. Když ho zbystřila, trošku zmírnila svůj přísný hlas. ,,Pojď sem," pobídla ho a rukou pokynula, aby se přidal k ní. Společně si vlezli do ložnice. Mně nevěnovala jedinou sekundu pohledu. Co se to děje? Naštěstí nechala pootevřené dveře. Přistoupila jsem ke dveřím, opřela se zády o zeď a poslouchala je. Já vím já vím, ale co jsem měla dělat?

,,Táta měl velkou autonehodu, při které nepřežil. Chci, aby jsi to věděl. Přece jen jsi starý dost," odsekla mu v rychlosti. Sam se nezmohl na jediné slovo. Koukal na mamku s nevěřícným pohledem. Potřeboval vše víc vysvětlit, obejmout, utišit. Máma se místo toho sbalila a odcházela. Rozkopla dveře a uviděla mě. Bez mluvení okolo mě prošla, jako bych tu snad ani nebyla. Já ale nejsem vzduch!

,,Mami, co to jako bylo?" vyjekla jsem a šla jí v patách. Otočila se na mě s otázkou v očích. To mě ještě víc vytočilo. ,,Proč jsi to řekla jenom Samovi?" ptala jsem se naštvaně. Ano, hodně mě to naštvalo. Byl to NÁŠ táta. Máma mávla rukou. Ona nad tím mávla rukou?! ,,Copak nemám právo to taky vědět? Jsem jeho dcera a jako jeho dcera -"

,,Ty nejsi jeho dcera!" zařvala máma. Ječela bych dál, ale přerušila mě. Nadechla jsem se na další křik, proč mě překřikuje, ale pak mi to došlo. Já nejsem jeho dcera? Tak moc mě překvapila, až mi stekla jedna neposedná slza po tváři.

,,Já-já nejsem tátova dcera?" vykoktala jsem a těžce jsem polkla. Co to povídá?

,,Už chápeš? Je to jenom Samův táta," vydechla naštvaně a bouchla rukou do stolu. Lekla jsem se a nadskočila. Přehrála jsem si její slova znovu v hlavě. Absolutně jsem se rozbrečela.

,,Proč mi to říkáš až teď?" ptala jsem se brekem. Snažila jsem se mluvit zřetelně, ale já tátu milovala.

,,Bála jsem se, že to nezvládneš," vysvětlovala mi úplně klidně. Najednou jako kdyby nebyla před pěti vteřinami naštvaná. Utřela jsem si slzy, div jsem si nevydřela nehty cestičku na tvářích. Byla jsem na ni naštvaná.

,,To nezvládám ani teď. A mohla jsi mi to přece jen říct lépe. Stejně tak Samovi," zamračila jsem se na ní a sbalila se. Odešla jsem do svého pokoje. Vzala jsem náramek, který mi držel na ruce od samého začátku party. Odepnula jsem ho z ruky a silně s ním hodila proti zdi. Do toho otevřel dveře Sam.