Obyčejná holka ✔️

// Část 25. Už vím, kdo jsem \\

Mamka se na mě podívala s nuceným umělým úsměvem. Nadechla se k proslovu. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Dozvím se to.

,,Když Samovi byly 2 roky, šli jsme ze školky domů jako kompletní tříčlenná rodinka. Procházeli jsme okolo parku, když jsme uslyšeli brečet miminko. Šli jsme se podívat blíž. Malé miminko bez maminky nejspíš tu pohozené na pospas osudu. To jsme se ale zmýlili. Našli jsme dopis.

          Prosím, postarejte se o Teresku. Bude to hodná, šikovná holčička.

Bylo nám tě líto, a tak jsme si tě vzali. Nafingovali jsme, že jsi naše dítě a přijali tě jako vlastní, abychom neřešili adopci několik měsíců, chtěli jsme tě hned. Nechali jsme ti jméno Teresa a jen si přijala naše příjmení. Jsi naše dcerka, kterou všichni moc milujeme.
Moc se podobáš Samovi, máte podobnou postavu. Takže to nebylo těžké skrývat. Nechtěli jsme tě vystrašit, ale měla jsem ti to říct dřív, já vím. Omlouvám se."

Myslela jsem, že se mi zastavil dech. Neměla jsem, co k tomu odpovědět. Tak moc mě zarazilo, že jsem svým stylem adoptovaná. Takže můj milovaný bráška není můj bráška. Ztratila jsem svého milovaného taťku, který můj taťka vlastně není a teď tu poslouchám pravdu od své mamky, co není moje mamka.

,,Kam teď mám jít? Petr mě dál živit nechce a já se ve svém věku nikde neuživím," začala jsem brečet po odmlce na vstřebání.

,,Tereso, o tomhle vůbec nepřemýšlej!" okřikla mě. Vážně tohle říká? Před asi půlhodinou o tomhle diskutovala s Petrem.

,,Ještě řekni, že to není pravda," založila jsem ruce na hrudi. Byla jsem připravená se o tom klidně i hádat.

,,Budeš bydlet dál s námi," rozkázala mi. Ano, přímo rozkaz. Byla jsem ráda, a tak jsem toto téma dál nerozebírala, aby náhodou mamka nezměnila názor. Přece jen mě může vyhodit kdy chce.

,,Tak proto jsi mě nikdy neoslovila Tess. Proto jsem pro tebe jenom Teresa," litovala jsem se. Jsem to ale děsná chudinka a tohle je zase děsná ironie. Nebuď miminko, Tereso!

,,Tess se mi nelíbí," zašklebila se. ,,Teresa je takové hezké jméno. Byla jsem vždy pyšná, že se tak může jmenovat má dcera," dopověděla a rozbrečela se. Paráda. Koukala jsem na ni a neměla jí co na to říct. O všem jsem přemýšlela. Měla pravdu. Odhodlala jsem se k ní přistoupit.

,,Mám tě ráda, mami," zašeptala jsem a objala ji. Taky mě objala.

,,Odpustíš mi to někdy, Teri?" hladila mě po vlasech. Tohle jsem nečekala.

,,Jistěže odpustím. Mohli jste mě tam klidně nechat ležet," vydávala jsem ze sebe odvážně. I když jsem teď žádnou odvahu neměla. Vyprchala ze mě během rozhovoru.

,,Děkuji, ten táta mě moc mrzí. Měla jsem ti to říct. Jenže i náš rozvod byl kvůli mé hlouposti. Bála jsem se, Tereso, bála jsem se," vysvětlovala mi mamka, zatímco si vlastně i ona snažila ulevit. Sice mě strašně zajímalo, kvůli čemu se rozváděli, ale někdy je lepší nevědět úplně všechno.

,,Mami, taťka nás má všechny moc rád. Je tu pořád s námi. Dokaž mu, že i ty ho miluješ," utřela jsem si slzy a odstoupila od mamky. Nevím, jestli jsem měla takhle rozumovat, a tak jsem rozpačitě stála opodál.

,,Děkuju, Teresko," usmála se na mě vděčně mamka. Já se taky usmála a přestala být nejistá. Z dálky jsem uviděla Sama. Sama? Co ten tu dělá?

,,Jak si nás našel?" ptala jsem se ho zvědavě. Přišel k nám a udýchaně si nás prohlížel. ,,Všechno už vím, ale vše bude jako dřív," sdělila jsem mu s polo úsměvem. Přišel ke mně beze slov a objal mě. Pevně mě objal a já konečně pocítila, že on je pro mě nejdůležitější člověk na světě. Ať to je či není pokrevní brácha.

— — —

K večeru jsem se posadila na parapet okna. Měla jsem na sobě šedý chlupatý svetr, v ruce hrníček s teplým bylinkovým čajem a v hlavě plno nevyřčených otázek. Byl večer, stmívalo se a já věděla, že budu muset brzo zalézt do postele, abych zítra ráno vstala. Zítra je pondělí a škola, což mě nijak nenadchlo. Usrkovala jsem teplý čaj. Koukala se z okna. Přemítala jsem si všechny zážitky. I dobré i špatné. V průměru byl tento víkend super. Housevín ztratil svou špatnou pověst, mamce jsem vážně zavázaná, ale o party a Nicovi se radši nezmiňuju. Vypila jsem čaj a položila ho na parapet. V tom mě někdo praštil polštářem přímo do bolavého spánku.

,,Au," vypískla jsem bolestí. To bolelo i od polštáře.

,,Ježíši, promiň, já zapomněl. Chtěl jsem polštářovou bitku," omluvil se mi dotyčný. Podle hlasu zněl jako kluk, ale nebyl to Sam. To se mi nezdálo, protože kdo by tu jiný kluk dělal, a tak jsem se otočila.

,,Jamesi?! Co tu děláš?" vydechla jsem překvapeně.

,,Musíš rychle vypadnout nebo mě máma zabije," vylekala jsem se mluvila rychle a nervózně. Strkala jsem do něj, aby se hnul ke dveřím. On mi to ale ztěžoval a neudělal ani krok z místa. Jestli ho tu máma uvidí, tak jsem do minuty mrtvá.

,,No, tak, Teri, uklidni se. Tvoje máma mi dovolila přijít," uklidnil mě James, co mi vysvětlil situaci s klidným hlasem.

,,Počkej, jak? To není možné!" vykulila jsem na něj oči a ptala se s nechápavým pohledem. Máma by rozhodně nepustila našeho kamaráda okolo desáté hodiny večer dovnitř. Díky mému vyjukanému výrazu se usmál.

,,Řekl jsem, že chci navštívit kámoše ze školy," říkal přesvědčivě a smích zadržoval jenom ztěžka. James chodí do prváku na průmyslovce, Sam je ve druháku. Došlo mi, o co tu jde.

,,Jo, aha, ale ví o tobě vůbec Sam?" ušklíbla jsem se na něj. Beztak kecá a Sam o něm vůbec netuší. James nastavil sebevědomý výraz ve tváři.

,,Jistěže ví! Nejsem žádný lhář," řekl s hlavou až skoro zakloněnou. Zasmála jsem se tomu. James ukázal svaly a pak bouchl pěstí do zdi. Chtěl tím naznačit, že není lhář. Škoda, že neví, že se takhle svoláváme se Samem. Dostala jsem nehorázný záchvat smíchu. Já už se ani nechtěla smát, ale to nešlo. ,,Co se děje?" nechápal mě James, co už přestal s divadélkem. V tom se ve dveřích objevil Sam.

,,Co potřebuješ?" řekl vážným tónem hlasu a koukal na mě. Když ale uviděl moji vysmátou tvář, rozhlédl se okolo. ,,Jamesi? Kámo, co tu děláš?" ptal se vykolejeně.

,,No, přece je tu za tebou na návštěvě, že, Jamesi?" skočila jsem Samovi do překvapeného zírání na Jamese. Řekla jsem to s hodně velkou dávkou ironie v hlase. Do smíchu najednou bylo i Samovi. James pokrčil rameny a taky se zasmál.

,,Chci umět lhát jako ty. Máma mi na ty moje lži nikdy neskočila," uchechtl se Sam. Zavřel dveře a s Jamesem začal horlivě diskutovat. James se přidal k jeho konverzaci a já na ně jen koukala.

,,Kluci, přece jen jste v mém pokoji o půl desáté večer," vkročila jsem do jejich rozhovoru a odkašlala si. Přestali si povídat a podívali se na mě.

,,Jo, jasně, promiňte," omluvil se Sam, rozloučil se s Jamesem a odešel do pokoje. James ke mně přišel s provinilým výrazem. Zašklebila jsem se a vytvořila jsem mu na tváři úsměv. Beze slov jsme na sebe chvilku koukali.

,,Tereso, Luccy se udělalo nevolno a celá večeře je na zemi. Pojď mi pomoct, stejně nemáš co na práci!" zakřičela na mě máma až z kuchyně. Ale ne! Tělem mi projel studená vlna. Když jsem nereagovala, dala se do kroku. Její kroky směřovaly k mému pokoji.

,,Sakra, co teď? Musím tě někam schovat!" panikařila jsem a James mě následoval. Byt není kilometrový a máminy kroky už dupaly před mým pokojem.

,,No, tak, Tereso!" zakřičela máma a vzala za kliku mého pokoje.

— — —