Lost Boy (YoonMin)

Prolog

Min Yoongi stál na parkovišti a do očí mu padaly ledové dešťové kapky. Konečně k němu přijela černá dodávka a vystoupil z ní mladý muž. 

,,Jak dlouho už tu takhle stojíš?" zeptal se ho Kim Namjoon. Yoongi odvrátil zrak a rychle nastoupil do auta. Ani si neuvědomil, že je celý promáčený. Voda z něj kapala na sedačku. Už čekal na smluveném místě přes tři hodiny. Stejně neměl kam jinam jít.

Namjoon zase usedl na svoje místo a nastartoval. Několikrát za cestu se snažil s Yoongim mluvit, ale ten ho neposlouchal. Nohy se mu třásly a žaludek se mu stahoval hrůzou. Vždycky miloval písně od BTS, ale o členech skupiny nevěděl vůbec nic. Viděl je jen jednou, a to na konkurzu, a mluvil jen s Namjoonem, který mu oznámil, že ho berou. Ostatní kluci nevěděli o Yoongiho situaci, mělo to tak být lepší. Radši jim bude všem lhát do očí, než aby musel přiznat, že vyrůstal na ulici a staral se o sebe od dětství sám. Jejich lídr chápal, že o tom nechce mluvit, a proto mu slíbil, že nic neprozradí.

Po několika Namjoonových pokusech o konverzaci a dlouhých minutách Yoongiho ignorování konečně přijeli na místo. Dodávka zastavila před obrovským domem. Co jiného taky čekat, když tu bude bydlet sedm kluků?

Joon odemkl a pustil rozechvělého Yoongiho dovnitř. Ten vešel hodně pomalu a opatrně. Někam do domu vedly různé dveře a přímo před ním byly schody nahoru. Odněkud z vnitřku budovy uslyšel veselé hlasy. Hned se vydal nahoru po schodech s úmyslem najít svůj nový pokoj, aby nemusel potkat své spolubydlící. Lídr měl ale jiné plány. Vzal Yoongiho něžně za ruku, aby ho nevyděsil. Ten se mu hned vytrhl, ale pro jistotu ho následoval do prostorné jídelny, kde už kolem stolu sedělo pět kluků. Měli připravené jídlo a jeden z nich už se cpal.

,,Kookie..." napomenul ho vysoký mladík a upřel na něj káravý pohled. Kookie se na něj podíval napůl provinile, napůl pobaveně, a ostatní se snažili zadržet smích. Jeden obzvlášť hezký kluk to nevydržel a začal se nahlas smát.

,,No tak, kluci, uklidněte se." řekl Namjoon, ale i v jeho hlase bylo znát pobavení. ,,Tohle je Yoongi. Bude s námi teď bydlet a všichni víte, jak umí skvěle rappovat, tak se k němu budete chovat slušně." jeho přísný hlas zase všechny pobavil. Potom se rozhodl představit ostatní členy. Kookieho už si Yoongi pamatoval. Kluk, který ho předtím napomínal, se jmenuje Jin a ten nejhezčí je Jimin. Potom mu ještě představili Hobiho a Taehyunga. Hobi se tvářil jako nejšťastnější člověk na světě a Tae naopak dělal ksichty na všechny okolo. Yoongi jenom doufal, že si všechny zapamatuje. Nechce se ztrapnit tím, že by se jich znovu ptal na jména.

Potom už se všichni pustili do jídla. Kluci si povídali o filmech, o kterých Yoongi v životě neslyšel a Jimin se ho snažil vtáhnout do rozhovoru. Pořád odpovídal jenom "hm" a předstíral, že ví o čem je řeč. Když konečně přetrpěl večeři, požádal ho Namjoon, aby mu pomohl s nádobím. Potom ho odvedl po schodech nahoru, že mu ukáže jeho pokoj.

,,Koupil jsem ti všechno, co budeš potřebovat, máš tam všechen nábytek a hlavně oblečení a počítač a mobil, kdybys s něčím neuměl zacházet nebo cokoliv potřeboval, řekni mi." Mrkl na Yoongiho a ukázal mu dveře.

,,Tak špatně na tom zase nejsem," zašeptal Yoongi, ,,ale stejně děkuju, za všechno co pro mě děláš." začaly ho trošku pálit oči, rychle mrkáním zahnal slzy. Ještě nikdy se k němu nikdo nechoval tak hezky. Najednou měl nutkání Namjoona obejmout, tak se radši rychle schoval do pokoje a zavřel za sebou dveře. Bál se, že něco pokazí hned první den, a vyberou si ještě někoho jiného. Stejně to tak nakonec skončí, až ho lépe poznají, ale na to by teď neměl myslet.

Aby zahnal depresivní myšlenky, rozhlédl se po pokoji. Stěny byly natřené světlou modrou, jakou má nebe v létě. Tady se mu bude dobře usínat. V pokoji měl stůl,  postel a skříň, ale nejvíc ho zaujala nejkrásnější věc, jakou kdy viděl. Došel blíž a usmál se na své nové nádherné piano. To určitě Namjoon...

Hned si k němu sedl a začal hrát. Nepotřeboval žádné papíry popsané notami, hrál svou vlastní melodii a vyjadřoval svoje vlastní pocity, ne to, co cítil někdo jiný. V jeho hudbě zněl hluboký smutek a samota. Vydržel by takhle hodiny, kdyby ho nevyrušilo otevírání dveří.

,,Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Myslel jsem, že si mě nevšimneš." Byl to Jimin. Yoongi se neodvažoval zeptat, jak moc toho slyšel, jenom doufal, že co nejmíň. Nepotřeboval, aby si o něm hned ze začátku mysleli, že je blázen, který potřebuje ventilovat své pocity do hudby.

,,Přišel jsem tě vlastně zkontrolovat, jak ses tu zabydlel. Mimochodem, hraješ moc hezky. Joon doufal, že se ti to piano bude líbit..." Jimin nezastavitelně mlel a Yoongi ho poslouchal jenom napůl. Prsty hladil ty nádherné, čistě bílé klávesy, a přemýšlel, jestli si to nemá všechno ještě rozmyslet. Kluci působili mile, ale co když je začne mít rád? Potom udělá něco špatně a oni se ho zbaví. Bude zase sám. Přál si utéct, ale přece se nevzdá, když už je tady.

,,Co si o tom myslíš ty?" zeptal se ho Jimin.

,,Cože? O čem mluvíš?" Až teď si uvědomil, že vůbec neposlouchal, co mu to roztomilé stvoření povídá.

,,Říkal jsem, že bysme mohli jít ještě dolů za klukama, všichni by tě chtěli lépe poznat. Jestli teda budeš chtít, vypadáš, že se docela stydíš."

,,To není pravda. Jenom vás ještě moc neznám a nikam se mi teď nechce. Stejně už je pozdě, kdybyste něco potřebovali, budu tady." Věnoval Jiminovi povzbudivý úsměv. Toho to asi přesvědčilo, tak odcupital ke dveřím a odešel. Yoongi se neubránil úsměvu. Protočil oči sám nad sebou. Vzal do ruky papír a tužku, chtěl zkusit psát texty než půjde spát, ale nějak se nemohl soustředit. Pořád před sebou viděl Jiminovu usměvavou tvář. Když se mu povedlo něco psát, zabral se do toho tak, že si po chvíli uvědomil, že se jeho verše stáčí k jediné osobě, a to k té, se kterou před chvílí mluvil. Konečně to vzdal a šel si lehnout, aby se pořádně vyspal na další den s tolika lidmi. Ještě než se ponořil do říše snů, mihla se mu v hlavě Jiminova krásná tvář. Potom konečně nechal svou mysl odplout pryč od všech trápení.