Jizvy

Ráj

Do zdi byla vyřezaná brána přikrytá liánami. Odtamtud vyzařovalo světlo. Bílé, jasné a nevinné. Pomalu a neslyšně, jako by ta brána mohla kvůli hlasitějšímu zvuku zmizet. Cítil jsem lidské teplo po obou stranách, takže se ti dva vydali se mnou. Snažili se našlapovat stejně tiše. Zeronovi to šlo velmi dobře, protože tlumil krok magií vzduchu a Den je upír, který se pohybuje tiše odjakživa. 

Opatrně jsem odhrnul liány. Oslepila mě záře. Musel jsem přivřít oči, ale za chvilku jsem si zvykl. Pomalu a hlavně potichu jsem udělal krok k světlu. A další. A další. Za mnou zašustily liány. Neotočil jsem se, protože jsem věděl, že to byl někdo z mých kamarádů. 

Spadla mi čelist. Doslova. Rozhlédl jsem se. Po mé pravici šuměl vodopád. A proč jsem ho neslyšel? U něj se kroutila různá stvoření. Velmi krásná. Celé údolí bylo poseto jezírky, které měli mezi sebou tenké propojení, aby mohli teplotou navazovat na vodopád. U každého bylo alespoň pár živočichů. Židle u jezírek byly stvořeny z rostlin. Stoly také. Všechno tu bylo vytvořeno přírodou. Žádná činnost člověka. 

Byl to ráj. Místo, kde se člověk uvolnit a zapomenout na své problémy. Nechat se unést vůní ovoce a omamující teplotě vody. 

Seskočil jsem do údolí a přistál jsem co nejtišeji jsem mohl. Opatrně jsem se začal přibližovat k vodopádu. Živočichové v mé cestě se mě nebáli. Naopak. Byli blíž, než jsem očekával. Propustili mě k vodopádu. Sklonil jsem se, abych vyzkoušel teplotu vody. Byla velmi teplá. Nebyla horká, ale taková uvolňující. Jeden z živočichů, který seděl v té vodě mě pobídl, abych si taky vyzkoušel sednout do vody. Znejistěl jsem. Ten živočich vypadal jako člověk a zároveň jako lemur. Měl lidskou postavu, ale lemuří obličej. Vypadl velmi inteligentně.

Usmál se na mě a pobídl mě znovu. Tak jsem se tedy narovnal a sundal si triko. Nezajímal jsem se o pohledy mých spolužáků na má záda, která jsem se snažil skrývat skoro pořád. Lemuří člověk se usmál ještě víc. Pro mé triko se natáhl další živočich, který vypadal jako strom v lidské podobě. Podal jsem mu tedy své triko. Lemur mě pobídl znovu. Sundal jsem si i kalhoty se spodním prádlem a hned jsem vstoupil do vody. Přeci si pamatuju, na koho Den nechává pohledy. Voda byla příjemná a uvolňující. Povolil jsem svaly, které jsem měl napnuté. Přivřel jsem oči blahem. Nikdy jsem se necítil takhle uvolněně.

,,Pojď, nebudeme tady jen tak stát," řekl Zeron a přistoupil blíž. Po cestě si sundal triko a podal ho 'sběrači oblečení', neboli tomu týpkovi, který vypadal jako strom. Sedl si ke mně a taky přivřel oči blahem.

Za chvíli jsme seděli v jezírku všichni tři. Den si hrál s vodou a dělal malé uklidňující vlnky, které ukolébávali ke spánku. Zavřel jsem oči a poslouchal všechno okolo. Šumění vody, tiché hlasy živočichů hovořící jazykem, který jsem nechápal, šustění listů...

,,Aaaa, Denraaare, ty blbče!" zakřičel jsem na  upíra, který se momentálně chichotal někde opodál. Chytrý tah, na něj tam nedosáhnu. Ten parchant na mě poslal vlnu vody, která se dostala do pusy, nosu a dokonce do uší. Vedle mě se potichu smál Zeron do pěstičky. Takže ho voda nezasáhla.

,,Kdyby ses teď viděl! Takový uvolněný a najednou žuch, a jsi naštvaný!Bože, ty vypadáš tak roztomile, když jsi naštvaný," rozesmál se Den. Já a roztomilý? Tak to se drž, Denraare, jdu ti okázat, co moje 'roztomilost' může. 

Skočil jsem po něm a přimáčkl jsem ho ke kraji jezírka. Uchopil jsem jeho ruce a levačkou jsem je přišpendlil nad jeho černovlasou hlavu. Tak, a co teď, Dene? Neuděláš nic, ale já mám ještě jednu volnou ruku. 

,,Jé. Vy jste tak sladcí, když jste spolu. Slušelo by vám to jako pár," poznamenal Zeron a zatvářil se roztomile. Vykulil jsem na něj oči. Potom jsem se otočil na Denraara. Ten se na mě usmíval svůdným úšklebkem. Přitiskl své koleno mně do rozkroku. Okamžitě jsem ho pustil a poodstoupil jsem od něj. Zeron se pořád smál. Parchant, ani mi nepomůže. 

Ke mně se blížil ďábel jménem Denraar se svůdným ksichtem. Teprve teď jsem si všiml, jakou má postavu. Svalnatý, hezký, svůdný...brrr, tohle ne. Takhle o něm nebudu ani přemýšlet.

Rychle jsem vylezl a vzal jsem si něco jako ručník, který mi podával ten strom. Hodil jsem po Denovi naštvaný výraz, ale vevnitř jsem nebyl zdaleka tak drsný, jak jsem vypadal. V duchu jsem se červenal jak rajče.

,,Ty už nezalezeš do vody?" zeptal se Zeron. Do pomyslného sešitu jsem si zapsal, že mu to musím někdy oplatit. Shipovat mě s Denem. Debil jeden.

,,Ne. A vůbec, musíme se vrátit, dokud nás nezačne shánět celá akademie. Upřímně řečeno, nechci, aby o tomhle místě někdo věděl. Mohlo by to být naše místečko, kde bychom se někdy mohli scházet a nebát se, jestli nás někdo najde. Teď ale musíme pryč," poznamenal jsem a při mluvení jsem se oblékal. Za několik minut jsme se rozloučili s živočichy, kteří tady odpočívali a vrátili jsme se zpět do pokoje.

Takže jsme našli příjemné místo na odpočívání. A proč ho vidíme jen my? Proč se k němu nedostali i ostatní? No to je jedno, vypořádám se s tím potom. Teď jsem rád, že už nic nedlužím Amerenovi. Po pravdě řečeno, očekával jsem něco těžšího, ale na druhou stranu jsem byl rád, že vypořádání se s požárem nebylo nic až tak těžkého.

,,A čemu jste se tak smáli, když jsem přišel?" zeptal jsem se, abych zahnal někam to trapné ticho. Ti dva si vyměnili pohled a trochu se na sebe usmáli. Přišlo mi to velmi podezřelé.

,,Ále nic. Nic podstatného. Zeron jen řekl nějaký vtip, ale nepamatuju si ho," řekl Den, ale já jsem velmi dobře věděl, že to není pravda. No budiž. Jestli mi to nechtějí říct teď, tak mi to řeknou potom.

Rozloučili jsme se s Zeronem, který šel k sobě do pokoje. Nechtěl jsem zůstávat sám s tím úchylem, ale co se dá dělat. Rychle jsem zaběhl do koupelny a potom bez zdržování jsem zaplul do postele.

Spát se mi nechtělo. Přemýšlel jsem o tom místě s vodopádem. Proč tu je? A ještě na teritoriu akademie? Dumal  jsem nad tím ještě dlouho, ale k žádnému závěru jsem nedošel. Možná na něco přijdu jindy.