Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 27. - Aether zlobí

„Nejsme na Xandaru."

Všichni se u obrazovek a všeho možného střídali, tedy krom Draxe a Mantis. Hm, byli dobrý pár.

Pozorovala jsem je a ani mi nedošlo, že se mi znovu začíná motat hlava. Tentokrát ta nevolnost přišla jako mávnutím kouzelné hůlky a kdyby ke mně nepřiskočil Loki, tak by můj zadek skončil na podlaze, přičemž bych se opravdu asi složila.

Chytil mě pod rameny a malinko nadzvedl. „Měla bys ležet." Zrovna teď jeho kecy fakt nepotřebuju.

Podívala jsem se mu do obličeje a odpověděla: „Není to potřeba."

„Já myslím, že je."

„Já ale myslím, že není."

Pousmál se tím jeho zlomyslným úsměvem a poznamenal: „Budiž, jak si dáma přeje," načež mě pustil a ustoupil tak, abych spadla. Ale... něco tu bylo špatně, já zůstala ve vzduchu, načež mě něco vrátilo do osy a drželo mě to při vědomí. Nebyla to však moje magie, to poznám a táta taky.

Chtěla jsem něco udělat, promluvit, cokoliv, ale než jsem to stihla stalo se něco tak rychlého, nepostřehnutelného. Ani nemusím hádat, kdo to byl. Jasně, že Aether, ale já nemohla nic dělat. Byla jsem tak... bezmocná... jako ve snu.

Nezbylo mi nic než jenom postřehnout to, jak se Loki vedle mě propadl do místnosti, o které jsem neměla seriózní ponětí, že tam je, přičemž mu okolo ruky omotal svou moc, své chapadlo, tak aby mu zabránil použít jakékoliv kouzlo. Pak se ozval jen kovový zvuk zabouchnutí dveří, který bolestivě rezonoval mou hlavou.

Jak to Aether vůbec dělá? Neptám se na to, jak mohl otevřít dveře, ale na to, jak mě mohl tak jednoduše ovládnout a jestli to mohl udělat celou dobu, proč čekal.

Možná mě to trochu děsí... spíše trochu hodně. Že si se mnou může dělat, co chce. A co když může využít i mých schopností tak, že se vloupal do systému a vyskočil z Warpu? Měla bych ho zastavit, ale jak?

„Nemůžu nic dělat," připomněla jsem si a k mému překvapení, spíše zděšení, mi Aether dokonce odpověděl: „Ano, tak se mi líbíš," vnitřně jsem se teď zamračila a naštvala, „přestaň se snažit vyhrát tenhle patetický boj o kontrolu nad svým tělem, bude to pro oba dva mnohem snazší."

Ze seriózního uvažování nad kapitulací mě probudil Gamořin rázný hlas: „Co se děje?" a to byla ta chvíle, kdy jsem se rozhodla, že ta bílá vlajka shoří na popel a já se jakožto Pozemšťan nevzdám.

„Proč mi to musíš neustále ztěžovat?" zněl hlas Aethera, když jsem se snažila vrátit do reality a získat nadvládu nad svým vlastním tělem.

„Já nevím," zašeptala jsem, protože jsem to z části opravdu netušila. Netušila jsem, co Aether provede.

Zvedla jsem ruku...vlastně jsem to já nebyla, byl to Aether. Všichni, včetně mě, se strachem pozorovali rozvalující se červenou mlhu, která byla tak hlučná a zároveň tak tichá, že nás všechny ohlušovala.

Mlha se po chvíli ustálila při zemi, ale nebyla nehybná. To už to Mantis nevydržela a vykřikla: „Přestaň!"

„To nejsem já," řekla jsem to hlasem, který chtěl Aether vždycky slyšet. Poraženým, zlomeným, plným beznaděje, ale přeci jen nezničeným.

Ne, tohle je špatně. Musím tu zůstat. Já tu musím zůstat. Přestože to může bolet, nesmím se vzdát. Už jsem si jednou přísahala, že bílá vlajka bude spálena a to taky dodržím. Ať si kdo chce, říká, co chce, já nikdy před nikým nepokleknu.