Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 28. - Krev, hodně krve

Hodila jsem Vám sem jednu songu, která podle mého dokonale sedí na vztah Kiarky a Aethera. (Hrozně miluju jak Imagine Dragons tak Panic! At The Disco takže tohle je prostě dokonalost ❤)

-----------------

Nejhorší na tom všem je ztrácet přehled o času. Nevím, jak dlouho spím, v kolik se probouzím, jaká noční můra mě pronásleduje hodinu a která celý den. Avšak jen jedna. Jen jedna se vrací neustále a v záblescích.

Konec. To je definice těhle záblesků. Konec Země, Asgardu, celého Yggdrasilu a pak zbytku vesmíru. Pronásleduje mě od té doby, kdy jsem se s Aetherem poprvé propojila. V té jedné chvíli to byla jen změť nic neříkajících obrazů, ale pak o chvilku později, kdy jsem dýchala vzduch a ne krev, na mě dolehl ten smysl, jenže tehdy mi byl přislíben jen konec domova a našich předků. Teď jsem viděla Konec, Soudný den, to nehezké slovo „Sbohem" řečené všemu. A když říkám všemu, tak opravdu myslím všemu. Hmotě, neviditelným i viditelným vesmírným silám, prostoru. Prostě jen nepředstavitelná prázdná nicota. A jakmile ji spatříte, zasáhne vás jako ocelová čepel do srdce.

××××××

Prudce jsem otevřela oči a snažila se nadechnout, ale něco mi v tom bránilo. Automaticky jsem se převalila na břicho a cítila jsem se jako kdybych měla vykašlat celé plíce, než se budu moct nadechnout. Moje plíce se naštěstí s podlahou nestřetly, ale o to horší bylo, když tam byla jenom krev, kapající z mých úst.

V tu chvíli mnou projel šok. Šok z toho, že jsem tak vysílená, tak unavená a tak zničená, ale také z toho, že už asi nikdy nebudu v pořádku tak, jako jsem byla před poznáním Aethera. Nic už v pořádku nebude. To hezké "bude líp", je jen prachsprostá lež. Korunku tomu ještě dávalo to, že jsem nebyla schopná pohnout se dobrou minutu. Nevím, jestli to bylo čistě z šoku, nebo z nějakých jiných důvodů. S určitostí můžu říct jen to, že to, čím byla nyní pokrytá podlaha, byla moje krev.

Teprve pak, když do mě uhodil pach reality, jsem se odvážila vztáhnout ruku k té krvavé skvrně a projet jí prsty. Nevím, jaký tohle mělo smysl. Možná mi to mělo sloužit jako ujištění o realitě, o mé situaci, ale muselo to vypadat hodně divně.

Na tu krev, na prstech, jsem se soustředěně podívala, jako kdybych v ní uměla číst jako v knize. Bylo by zajímavé mít takovou schopnost. Dotkla bych se krve a hned bych věděla, co za typ to je, jestli ten člověk trpí nemocemi, či je zdrogovaný, kolik mu je let, nebo snad dokonce jak se jmenuje, co vlastní a prakticky bych věděla všechno o jeho rodině a přátelích. No, dělejme, že přístroje s takovýhlema schopnostma neexistují.

Chtěla jsem dál přemýšlet nad stroji, protože jsou snad jako jediní spolehliví, ale ta teplá tekutina tekoucí z mého nosu mě znovu přinutila otřít krev. Tentokrát však ne ze země ale zpod nosu.

Když jsem se tentokrát podívala na krvavé plošky prstů, znovu jsem se zachvěla a uvědomila si, jak mělce dýchám. Pokud bych takhle chtěla vyjít schody, nebo dokonce bojovat, neudýchala bych ani sekundu, natož minutu. Po jednom kroku, maximálně dvou, bych se skácela k zemi kvůli nedostatku kyslíku, načež bych tam dost možná pomalu umřela na nedostatek krve, které by pomalu a pomalu ubývalo. Nemám ani ponětí, jak dlouho by to trvalo, ale vím, že dost na to, abych se stihla zbláznit, tedy, pokud bláznem ještě nejsem.

Je to celé divné, ale ještě divnější je, že mi připadá, jako kdyby té krve na prstech přibývalo. Pracně jsem zvedla i druhou ruku a přejela si jí po kůži. Na místě, specifičtěji hřbetu druhé ruky, po kterém jsem přejela dlaní, se vytvořila úzká jizva, která se však během dalších sekund zacelila.