Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 29. - Prosinec

„Aether si vybírá svoji daň," řekl a obešel Gamoru. Měla jsem z toho pocit, že je Aether jen nepříjemná chřipka, která se vyléčí stejně snadno jako spálenina. Gamora jen přikývla a začali mě táhnout, nebo spíše nést k východu z Milána a také do budovy Impéria Nova. Musím si ale ještě něco vyřídit. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rychle jsem chytla Lokiho za tu asgardskou košili a nemyslím si, že to působilo zrovna dobře, když mám v sobě Aether. Strážci byli totiž najednou ve střehu a Peter dokonce sahal po své zbrani.

Loki naštěstí poznal, že jsem to já a ne Aether, a proto byl také jako jediný v klidu... anebo byl také ve střehu, jen se to nedalo poznat. Možná je dokonce ve střehu pořád, a proto se nedá poznat, kdy je v klidu... Sakra, tohle není důležitý!

Pomalu zvednul pravou ruku a naznačil Peterovi, ať okamžitě sundá ruku z té zbraně, protože mě přece nenechá zabít... No, spíše protože se není čeho, prozatím, bát, ale to je jedno, protože celou tu dobu, co jsem se mu dívala do očí, mi pohled oplácel. Dokonce i když něco gestikuloval Peterovi za zády, tušil, co chci říct. Měla jsem z toho dojem, jako kdybych byla na smrtelném loži a Loki byl farář, jenž měl mé duši ulehčit od spáchaných hříchů. Ironické.

„Kdyby..." začala jsem chraplavým zdrceným hlasem a on, táta, se kterým se možná už nikdy neshledám, kývnul na znamení jeho pozornosti, „kdyby se něco stalo, kdyby se Aether dostal na svobodu..." Zbytek slov zůstal nevyřčen, protože ten, komu patřily, je pochopil i tak. Navíc se mi zlomil hlas, když jsem pomyslela na to, že dost pravděpodobně zemřu, ale tak co nadělám. Dřív či později stejně zemřeme všichni... A tomuhle se jen říká odevzdanost osudu.

Ten, pro koho tato slova byla, pokývnul hlavou, ale vypadal při tom stejně zdrceně jako já, načež zůstal v Milánu a já, vlečena Strážci, jsem se za ním mohla jen ohlížet. Teda, nemohla, protože ta bolest mi to znemožňovala. Bylo to jako výboj vysokého napětí zasahující nervy.

Podívala jsem se před sebe na centrum Impéria Nova, a přestože si na mě Smrt už brousila kosu, ústup nepřicházel v úvahu. Nebudu otrokem, nebudu jen tak sedět na zadku a nikdy Aetherovi neustoupím z cesty, zvláště, když jsem jediná, kdo se tam postavit vůbec může. „Myslel jsem si, že jsi rozumnější," poznamenal Aether, ale já to raději nechala plavat.

Když jsme došli dovnitř, přiběhli k nám stráže i s Novou Prime. „Co se děje?" zeptala se zároveň vylekaně, ale opatrně. Přeci jen to je hlava celého impéria, je jasné, že musí být opatrná.

Cítila jsem, jak se Gamora nadechovala a mluvila, ale ta její slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven: „Máme Aether, avšak je bohužel v..."

Nestihla tu větu doříct, protože byla přerušena Novou: „Ní?"

„Jen chrániči, ale není to o moc lepší."

„Už by měla být dávno mrtvá, myslím, že to je lepší," pohlédla na chránič, „co je to za slitinu?"

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a než mi došlo, že je to otázka mířená na mě, ale chraplavě jsem ze sebe dokázala vysoukat pár slov: „Pozemská slitina osmia, iridia a vibrania..."

„A zlata?" přerušila mě, než jsem stihla ukončit větu. Místo zamýšleného zakroucení hlavou, jsem jí dokázala jen malinko zhoupnout zprava doleva. „Sedorské stříbro," řekla Nova zamyšleně.

„Co to je?" zeptal se Peter.

„Nedokonalá verze kovu, jenž dokáže nést kameny nekonečna."

„Nedokonalá?" ptala se Mantis. Nejspíše bych její výstup nějak okomentovala, ale začínaly na mě jít mdloby, takže jsem malinko sklouzávala z Draxových a Gamořiných rukou. Naštěstí jsou silní, jedna osoba teda úplně hloupá, ale chytře si přechytili má ramena tak, abych se nerozplácla na podlaze, a já se ani nemusela starat o nenadvládu nad svým tělem.