Prokleti v Měsíci

Prolog

Ve starém, houpacím křesle seděla stará dáma. Ve vrásčitých rukách držela šálek s horkou čokoládou a s úsměvem sledovala svojí malou vnučku, jak se marně snaží chytit čokoládovou žabku, která ji před chvílí utekla z krabičky. Venku bylo sychravo a pršelo. Stará dáma milovala tyhle melancholické dny. Cítila se uvolněně, klidně a když zavřela oči, tak si i dokonce dokázala představit, že jí je zase čerstvě šestnáct let. Jakoby cítila, že jí v žilách opět na maximum koluje chuť žít a nenechat se nikdy ničím spoutat. Že jí tam koluje krev divoké a nebojácné lvice.

Když dáma oči po chviličce znovu otevřela, první, na co jí padl zrak byla stará fotka v oprýskaném rámečku na zaprášené poličce.

Byla na ní dívka s neposednými, na krátko striženými vlasy a kulatými brýlemi za jejichž sklíčky jí zářily světlé oči. Smála se. Vedle ní byl o hlavu a kousek vyšší chlapec s vlnitými, světlými vlasy, třemi jizvami, táhnoucími se přes jeho nos, druhá přes levou tvář a třetí přetínající a křivku jeho rtů. Díval se na ní a usmíval se. Nesmál se jako ona. Jen tak lehce a zasněně. Na fotce byl podzim a foukal vítr a dívce sem tam přes obličej zavál nějaký pramínek vlasů, který jí chlapec jemně odhrnul za ucho a ona se při pohledu na něj ještě víc rozesmála. Oba vypadali tak šťastně, nevinně, bezstarostně, mladě. Jakoby v tu chvíli nebylo nic důležitějšího a krásnějšího než oni dva. Kouzelník, co to fotil, se musel jistě usmívat taky protože při pohledu na ně to jinak ani nešlo.

Stará dáma se usmála taky. Její rysy a barva neposedných vlasů se o něco časem změnily ale živý odlesk v očích a úsměv ne. Nevěděla, jestli by při pohledu na tu fotografii měla být šťastná, že měla v životě možnost ho potkat nebo smutná z toho, že ho musela ztratit. Někdy nedokázala udržet slzy, dneska ale smutná být nechtěla. Chtěla si zase vzpomenout, zase být zpátky v těch časech, kdy byla šťastná. A ona tu možnost ještě jednou tohle všechno znovu prožít měla. Jen jedinou ale věděla, že buď dnes a nebo nikdy.

Ve tři odpoledne si pro vnučku přišla její máma a dcera staré dámy. Jakmile za nimi zavřela dveře a zamkla, vydala se do kuchyně. Z nejhořější poličky, úplně ze zadu si kouzlem snesla malou krabičku. Byl v ní jemně modrý kvítek. Uvařila si do hrnečku vodu a kvítek do ní vhodila. Ten se hned rozplynul a vodu obarvil do stejné barvy jako byl. Dáma si sedla do křesla a čaj vypila. Po chvíli se jí začalo chtít spát. Nechala se tedy přemoct, zavřela oči a nechala, ať jí ta jemně modrá obklopí. Byla tak uvolněná, že jí připadalo, že na kůži cítí měkký a jemný dotek nějaké látky.