Does Exist a Justice? (Nouis)

22. Taking a chance

Zhluboka se nadechl a ještě jednou si prohlédl moderní, prosklenou, třípatrovou budovu. Nelíbila se mu ani trošku, což ještě prohlubovalo jeho úzkost. Tak moc se mu do toho nechtělo, jenže stačila jedna myšlenka na jeho blonďatého skřítka, jak sedí nespravedlivě odsouzený ve vězení, a jeho svědomí na něj zakřičelo.

Znaveně si povzdychl a vyšel tři nízké schody k domovním dveřím, kde se chystal zazvonit na zvonek. Dřív, než to ale mohl udělat, ze dveří vyšel muž v černém obleku, bílé košili a saténové, modré kravatě. Louisovi spadl překvapeně brada, neboť mu štěstí skutečně nahrálo. Mladíkova tvář vypadala téměř na chlup stejně, jako jí včera viděl na fotografii od Olivera, ostře řezané rysy, karamelové oči, husté řasy, tenké rty, havraní vlasy stylizované do vysokého účesu... jen to strniště bylo větší.

Mladík si Louise jenom krátce změřil pohledem a ustoupil o pár kroků ode dveří, načež si z kapsy u kalhot vytáhl zapalovač, jímž zapálil cigaretu, kterou měl předtím schovanou za uchem.

Požitkářsky se usmál, když z jeho úst vyšel obláček dýmu, a až teprve potom si všiml, že na něj ten druhý muž pořád zíral.

„Promiňte, ale dneska šéf není v práci. Vlastně ani jiní právníci ne. Ale je tam sekretářka, tak si u ní když tak můžete zamluvit termín," promluvil k němu poněkud tichým, zato ocelově klidným hlasem, a znovu si vložil cigaretu do úst.

„No, já jdu vlastně za vámi," podrbal se Louis nervózně na zátylku, zatímco udělal dva kroky směrem k němu. Kouř ani nikotinový pach mu nevadily, vždyť přeci pobýval ve vězení.

„Za mnou?" vykulil mladík či a Louis si rázem vzpomněl, jak se jmenoval. Zayn Malik. „Vždyť já tady jenom dělám papíry." Modrooký nakrčil nechápavě obočím. Proč mu lhal?

„Ale jeden případ jste přeci měl," namítl pohotově.

„Jo, jeden..." V Zaynově hlase zněla hořká pachuť a porážka. Zbytek cigarety mu dobrovolně proklouzl mezi ukazováčkem a prostředníčkem a dopadl na zem, kde byl zamáčknut špičkou elegantní boty černovlasého. Ten se s drobným, neupřímným úsměvem obrátil na Louise: „Pojďte, vyřešíme to vevnitř."

Nechal Louise, aby šel před ním. Vyšli asi dvanáct schodů, než narazili na další dveře, za kterými se už nacházel obrovský stolek recepční. Za ním dnes seděla vitální žena se širokým úsměvem, jež ale mohla být ve věku Louisovy matky.

„Dobrý den," pozdravila jej, což jí automaticky ihned opětoval, a odhalila řadu falešných zubů.

Náhle se jedna paže ovinula okolo jeho ramen. Ztuhnul šokem, jelikož nevěděl, jak reagovat, naštěstí se jeho nohy pohybovaly dál. „Tohle je můj kámoš, takže nepotřebujeme tvojí asistenci, Charlotte, díky," zpražil ji Zayn pohledem, zatímco ona mu věnovala kyselý úsměv. Takže šlo o napjaté vztahy na pracovišti.

Před nimi se rozprostřela dlouhá chodba s několika dveřmi po stranách. Zayn z Louise spustil svou paži a namířil si to doleva ke schodišti. „Nevadí, když půjdeme po schodech?" ohlédl se černovlasý na modrookého. Takže je tu někde i výtah, docvaklo Louisovi, ale pokýval hlavou na znamení souhlasu a šlapal za ním.

Měl nyní prostor prohlédnout si jeho hubenou, vysportovanou postavu. Nedělal to se zájmem, v takovém ohledu jej zajímal pouze Niall, jen jej hodnotil, jako to normálně lidé dělávají.

Ve druhém patře zamířili doprava a u třetích dveří se zastavili, aby Zayn vylovil z kapsy klíče a odemkl. Budova uvnitř zatím na Louise dojem neudělala. Měli vymalováno neutrální bílou snad všude, každé dveře byly stejné, masivní a z nějakého tmavého dřeva. Na chodbách nevisely žádné plakáty, letáčky ani prospekty, což jen podtrhovalo ponurou a osamělou atmosféru.