Jmenoval se Jimin [JTae]

[1]

Me : Yoongi, jdu domů. Užívej pařbu.
Min Yoongi : Jasoný Taaae, taky na žádewné prty neviiidržíš dhoknce. Tuk zdaazr.

Vypl jsem telefon a začal jsem se vytrácet z toho přeplněného domu. Jakmile stojím za brankou vydávám se cestou k domovu. Je už něco málo po 1 v noci a já začínám přemýšlet kolik toho asi  Yoongi vypil dle jeho zprávy. Proč jsem si sakra nezavoval taxíka. Totálně mě bolí nohy.

Buď půjdu delší uličkou která je ale osvětlená a rušná nebo půjdu zkratkou kolem strašidelnýho domů kde jde vidět sotva na špičku nosu. Naštěstí je úplněk takže něco málo přece bych jen viděl. Kašlu na to.

Rychlím krokem jdu po chodníku. Kdyby mě někdo viděl asi by si říkal co jsem to za vola ale chodit ve 2 hodiny touto cestou, plnou feťáků a bezdomovců není dvakrát fajn. Začal foukat studený vítr a mě začala být zima. Po zádech mi proběhne mráz. Buď od zimy nebo od toho, že přede mnou stojí ten barák. Je horší než z nějakého hororu. Ten dům nebyl od druhé světové války obydlený. Taky to tak vypadá. Proč ? Všichni říkají že je to dům smrti. Kdysi dávno v něm žila jedna žena s dvoumi dětmi a manželem. Byla psychicky nemocná. Jedné noci už to nevydržela. Jendo své dítě objesila na lustru a to druhé prý utopila ve vaně. Svého manžele prý otrávila a sama se ještě téhož večera předávkovala práškami na spaní. Ale všechno to jsou jen nějaký báchorky. Jdu kolem toho domu, ještě víc zrychlím krok a upírám zrak přímo před sebe. Nejde to. Nedá mi to a já se musím podívat. Pořád stejně. Brána stejně ošoupaná. Tráva stejně dlouhá. Okna stejně rozbi..... srdce mi vynechá jeden úder a zastaví se mi dech. V okně někdo stojí. Stín. Postava. Kluk. Kluk se zvláštníma očima. Kouká se na mě. I na tu dálku vidím jak má velké hnědé oči. Krásné oči. Postoupí víc k oknu. Já aniž bych si to uvědomil stojím těsně před bránou. Ruku položí na okno a něco pronese. Neslyším ho. Nerozumím mu. Zdraví mě nebo říká ať odejdu ? Najednou zmizí. Znejistím a oklepu se. Kolik jsem toho dnes vypil já že mám halucinace ? Slyším zaskřípání dveří. Podívám se a on tam stojí. Měsíční svit mu svítí do obličeje takže můžu identifikovat jak přesně vypadá. Blond vlasy. Hnědé tajemné oči. Plné velké rty. Široká ramena. Určitě vypracované tělo. Bílá košile a černé rifle. Je...nádherný. Rozejde se ke mě a mě dojde že stojím na nejspíš teď už jeho pozemku a rychlík krokem se vydám pryč. Ohlédnu se. Jde za mnou. Sakra. Rozběhnu se. Už za sebou neslyším žádné kroky tak trochu zpomalím. Jenže to by mi do cesty neměla skočit kočka. S leknutím se zastavím. Někdo do mě zezadu narazí, dá mi ruku na pusu a já pod nedostatkem stability padám k zemi. Pak už si pamatuju jen jak mě někdo zvedal ze zeme a nesl mě v náručí. Byl to on.

Je tu můj druhý příběh. Byla bych ráda za 🌟 a názor ❤. Snad to není tak moc hrozné (doufám)😐.