„A co je těžké?" Zvedne nade mnou Marcus jedno obočí.
„Chci říct, že...no prostě, není to jednoduchý..."
Honza
Neznámé číslo : Tak co? Nepovedlo se ti to, že?? Já jsem to tušil....
Já : Jdi do háje! Nemůžu za to, že jsem jí to neřekl...
„Doprdele..." Zakleju a podívám se na zeď v mém pokoji. Mám tam hromadu fotek z mého života. Když jsem plaval s delfíny, když byl ples synů a matek a pak mě a Luci...mám jí tady hrozně dlouho.
Neznámé číslo : Myslel jsem, že si rozumíme...
„A ty už mi taky pěkně piješ krev." Křiknu a odhodím telefon na stranu postele. Tenhle člověk mi píše hrozně dlouho, chvíli jsem si myslel, že to píše Luci nebo Ema, ale potom z toho co mi řekla, jsem usoudil, že ona je poslední, kdo by to psal. Pak mě taky napadl ten debilní norák, nebo tak, ale u toho ještě nevím...
Neznámé číslo : Ignoruješ mě? Víš co jsme si řekli...
Já : Vím! Nechápu proč zrovna mě! Proč ne toho debilního noráka?! Proč ?
Na tohle už nic neodepsal. Protože mě nuda užírala, tak jsem se rozhodl napsat mému docela dobrému kamarádovi.
Já : Lukasi? Nechceš si jít zahrát?
Lukas : Fajn za čtvrt hodiny u fotbalového hřiště.
Já : Budu se těšit, čau.
V rychlosti jsem do tašky od Nike naházel vše potřebné na fotbalový zápas. Triko, kraťasy, míč, telefon a boty jsem si obul už doma.
Za deset minut dojdu k hřišti, Lukas tady ještě není a tak si sednu na lavičku a zatím se převléknu.
„Čau Honzo!" Mávne na mě.
„Čus, jdeme hrát?" Zeptám se a on přikývne.
Luci
„Ahoj Emo...vím, že to asi ani neuslyšíš, ale mám tě ráda a hrozně moc se omlouvám...chybíš mi." Řeknu do hlasové schránky....ano, Ema má hlasovou schránku....buď mi to nebere schválně nebo u sebe nemá telefon, ale spíš to bude ta první možnost.
Buď jsem jediná nebo to tak máte taky....z tohohle ignorování ze strany Emy se ve mně probouzí fakt špatný pocit....snad to zase bude v pohodě...ikdyž si těmito slovy nejsem jistá. Sice jsem mega naštvaná, ale taky toho všeho hrozně lituju. Ema pro mě hrozně moc znamená a pokud se jí musím vzdát, aby se měla dobře...nezbývá mi nic jiného než jí nechat odejít. Ale z toho mám právě strach. Nikdy jsem si s tímhle "koncem přátelství" hlavu nelámala, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, hlavně u Emy tedy....nikdy by mě nenapadlo, že naše přátelství skončí...
A dost!! Už na to nemysli! Poručím si v mysli.
„Ahoj." Vejde do pokoje Martinus.
„Ahoj." Zašeptám.
„Luci...děje se něco?" Zeptá se a netrpělivě si mě prohlíží. Vím, že bych mu to všechno mohla povědět a on by to pochopil, neodsoudil by mě, ale stejnak.
„Nic se neděje." Podle jeho výrazu usoudím, že mi to nevěří, takže zakroutím hlavou. „Fajn...něco se děje...něco velkýho, divnýho a zbytečnýho..." Rozbrečím se. Někdo zabil mojí učitelku, Ema vykecala Marcusovi, že se mi líbí, teda líbil a taky jsem se pohádala s Emou a Honzou. Ne, že by mi na Honzovi nějak záleželo, ale...no tak jinak, ano záleží mi na něm!
„Klid, ššš." Martinus mě obejme a teď to vypadá, jako by mě uklidňoval.
Chvíli tahle prostě oba sedíme a já brečím a on mě uklidňuje.
„Luci?" Zašeptá a podívá se mi hluboko do mých zarudlých očí. „Já...ti musím něco říct."
„Ano?" Zeptám se rozklepaně.
„Marcus se asi zamiloval."
„Tak to je paráda!" Vykřiknu radostí. Už jsem se bála, že to je něco mnohem horšího.
„Ne...to není. Zamiloval se do jedné dívky jménem Alex a já jí nemám moc rád, potřebuju tvojí pomoc."
„A s čím?" Optám se.
„Nevím, jak to mám vydržet, Ema mi neodepisuje a Marcus chodí s nějakou namyšlenou fiflenou. Naštěstí ty jsi pořád stejná." Usměje se.
Moment... Jak pořád STEJNÁ?! Já nechci být pořád ta samá holka jako dřív, chci být jiná, chci být lepší. Jenom se zamračím a nic neříkám.
„Co je?" Zeptá se.
„Nic, jen se půjdu projít."
„A můžu jít s tebou?"
Chci mu jednu fláknout a říct mu ať si zůstane doma, že ta stejná holka jde pryč bez něho, ale přikývnu.
Oba se oblékneme a obujeme si boty. Oba si vezmeme Vansky a vyrazíme ven.
„Je tady hezky." Řekne z ničeho nic Martinus.
„Jo to je." Řeknu a pozoruji východ slunce. Oba sedíme v parku na kopci a díváme se na nádherný východ slunce.
„Víš, jak jsem ti říkal, že mi Ema neodepisuje? Ono...to má důvod." Zašeptá a pořád se dívá do dálky. Otočím se na něj a v jeho obličeji vidím smutek. Smutek a naštvanost. „Ema mi dala kopačky."
Slzy v jeho očích se blýskají. Jeho skleněné oči mě pozorují a já se smutně dívám do těch jeho.
"To mě mrzí." Zašeptám a obejmu ho. Začne mi brečet do ramene. „Jsem tady pro tebe."
„Já vím, já to vím." Zašeptá.
„Martinusi? Kdybych ti řekla, že se děje něco hodně vážného, co bys udělal?"
Takže...dnes jedu na tábor, který je 2 týdny...tudíž nebudu aktivní.
Pac a pusu 💛 Luci.
