Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola čtrnáctá

„Tohle je asi jedno z nejlepších překvapení," vesele jsem se usmívala na rodinku sedící vedle mě na gauči.

„Já věděla, že budeš mít radost," křenila se spokojeně Sky, která posedávala s Billym na chlupatém koberci, a tak nějak mi nemohly utéct jejich nenápadné doteky.

„Mia vypadá jako tvůj klon, Zoey," zasmála jsem se. Bylo těžké to jméno vyslovit s vědomím, že mluvím o úplně jiné osobě. Na druhou stranu tahle malá, černovlasá potvůrka byla jakousi hřejivou nadějí. Bylo těžké popsat ten pocit, který ve mně vyvolávala. Hřálo mě u srdce, že to jméno nese malá, zdravá holčička, která měla celý život před sebou. Probouzela ve mně jakousi potřebu ji chránit.

Zoey si nejspíš uvědomila, co se mi honí hlavou a konejšivě přikryla hřbet mé ruky svou dlaní. „Sky prostě otravovala tak dlouho, dokud jsem jí na to nekývla," povzdechla si hraně Zo a přitom po Sky šibalsky pokukovala.

„Kecá," zasmál se Sebastian, kterému na klíně seděla malá Mia. „Jakmile jí Sky zavolala, skákala radostí po celém domě, bál jsem se o její duševní zdraví!" vysvětlil a v ten moment ho Zo šťouchla do žeber.

„Zrádče!" sykla a všichni jsme propukli ve smích.

Zbytek večera jsme si povídali jako za starých časů. Jako kdybychom seděli na táboře v chatce a řešili úplné blbosti, a přesto se nikdo nenudil. Jenom Troy působil jaksi zamlkle, což bylo pro člověka s prořízlou pusou a zásobou drzých narážek nezvyklé.

Mezi tím, co si všichni rozbalovali dárky, tak Chris brnkal na kytaru a zpíval koledy společně se Sky a Billym, jehož oči sršely jiskřičkami štětí, které doplňoval absolutně roztomilý úsměv. Lee se neustále snažil rozesmát malou Miu, kterou si Sebastian ochranitelsky držel u sebe. 

Já na své dárky ještě nešáhla, ačkoliv Zoey neustále pokukovala po tenkém, hranatém dárku zabaleném ve zlatém papíře, ozdobeném zelenou stuhou. Pravděpodobně to byl nějaký obraz, ale mně momentálně trápil jediný člověk, který se nejspíš moc dobře nebavil. Troy postával na balkóně a zíral do prázdna. Nedalo mi to, šla jsem za ním.

Venku byl nepříjemný mráz, jenž působil na holou kůži jako ostří. „Nastydneš, pojď dovnitř," pobídla jsem ho.

„Ale, snad o mě nemáš strach?" ušklíbl se a znovu obrátil pohled pryč. Působil tak nějak zranitelně.

„Nemám," otočila jsem oči v sloup a zakroutila hlavou. Byla to lež, ale nechtěla jsem mu dát příležitost k další průpovídce.

„To bolelo," pousmál se. Nebyl to však jeho typický drzý úsměv, byl naplněný smutkem a nejistotou, poznala jsem to.

„Troyi, děje se něco?" zašeptala jsem po chvíli do ticha, které mezi námi nastalo a pomalu došla až k němu. Chlad sálající z dlaždic na balkóně byl cítit i přes chlupaté ponožky, které jsem nosila každou zimu. Troy stál opřený o parapet a očima pátral v temnotě zasněžené noci a z úst mu vycházely obláčky páry, která se rychle ve studeném vzduchu rozplývala.

„Vlastně nic jen..." odmlčel se. „Je krásný vidět milující rodiče," pronesl tiše, a přitom nespouštěl pohled z jasného měsíce, který vládl noční obloze obklopen zářícími hvězdami. V jeho hlase bylo cítit velké množství něčeho potemnělého a smutného. Ačkoliv na povrchu působil jako suverénní borec, uvnitř byl křehký a tím mi tak moc připomínal mě samotnou.

„Jo, ti dva jsou fantastičtí rodiče," usmála jsem se. „Když si vzpomenu na naše pubertální léta strávená na táborech, je to obrovský rozdíl. Sebastian a Chris byli děsní sukničkáři zneužívající svých pěkných tvářiček k tomu, aby jim každá padla k nohám," zasmála jsem se. „Zo se snažila dělat, že je hrozně nad věcí, i když Sebastiana milovala už od prvního tábora." Stejně jako já Matta, prohnalo se mi hlavou. „Ale Sky, ta je pořád stejná," netrvalo dlouho a objevil se mi úsměv na tváři.