Doktor House: Poslední slib

Poslední slib

Na nemocničním lůžku v opatrovnickém zařízení ležela starší žena. Neustále sebou škubala, tiše opakovalo nerozluštitelná slova, pomalu otáčela hlavou ze strany na stranu, mrkala očima, prohlížela si svůj pokoj, jako by ho viděla poprvé, i když v něm strávila už několik měsíců.

„Je to dnes rok, co jsme ji přijali," pokývala hlavou mladá ošetřovatelka, „má Huntigtona, je z ní jen..."

Stařec vedle sestry pokýval hlavou, opřel se o svou hůl a druhou rukou si stáhl kšilt své čepice hlouběji do čela.

„Občas mívá světlé chvilky," pokračovala ošetřovatelka, „ví přesně kde je, kdo je, je schopna normálně komunikovat. To trvá několik minut potom..."

„Máte nepříjemný zvyk nedokončovat věty," prohodil tiše stařec, usadil se na křeslo naproti postele s pacientkou a pokynul sestře, aby odešla.

Čekal.

Seděl v jejím pokoji, oči zabořené na lístek s pacientčiným jménem, přilepeným na její posteli.

Remy Hadley, stálo tam.

Promnul si svou bolavou nohu. V kapse kabátu měl lahvičku s vicodinem, ale od doby, co se u něj projevily vážné problémy s játry, jeho spotřebu výrazně omezil.

Bolest v jeho noze však neustávala.

Zlostně odhodil svou hůl, až s rachotem spadla na zem, vytáhl z kapsy lahvičku se svými léky a s odporem k sobě samému spolkl jednu tabletu té zhoubné drogy. S patetickou nostalgií si zavzpomínal na to dlouhé období, kdy si od vicodinu odvykl úplně.

„House," řekla pacientka najednou, „on přijde. Slíbil to."

Prudce sebou škubl, až mu lahvička s vicodinem vypadla na zem. Nebyl si jistý, jestli nastal jeden z těch momentů, kdy se pacientka opravdu probrala a vnímala přesně své okolí, nebo jestli to zrovna v tuto chvíli nebylo jen další blouznění způsobené pokročilým stádiem demence.

„On se vrátí," zopakovala tiše, trhla sebou a obrátila hlavu na starce, klečícího před její postelí.

Zvedl lahvičku, zvedl také svou hůl a se zkřivenou grimasou v obličeji se pomalu postavil a přešel blíže k pacientce tak, aby ji lépe viděl do tváře.

„Třináctko," promluvil tiše, ještě se přitom rozhlížel okolo, aby se ujistil, že jej žádná z ošetřovatelek nemůže vidět, „jsem tady."

„House je mrtvý, byla jsem na něho pohřbu. House je..." začala, ale pak sebou překvapeně trhla, jako by se probrala ze snění.

Doktorka Remy Hadley se posadila na své posteli, napřímila se a pozorně si prohlédla starce před sebou. Viděla jeho hůl, vzpomněla si na jeho oranžovou lahvičku s tabletkami, kterou před chvíli zvedal ze země, hleděla do jeho modrých očí, do jeho vrásčité tváře ukryté pod stínem kšiltu, hleděla na jeho neupravené vousy, naklonila hlavu, a když spatřila jeho typické tenisky, přestala pochybovat.

„Jak jsi to udělal? Byl jsi mrtvý," nechápala, rozhodila rukama, zakašlala, cítila těžkou bolest na hrudi a dýchala jen stěží.

„Slíbil jsem to," řekl prostě.

Chvíli mlčeli. Potom se doktor House naposledy rozhlédl po celé místnosti, ujistil se, že je opravdu nikdo nesleduje a vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátu injekční stříkačku.

„Je čas," řekla Třináctka, položila hlavu zpátky na polštář a nechala se unést slastným vánkem demence, které pozdní stádium Huntingtonovy choroby způsobovalo.

Už zase zapomněla. Nevěděla, kdo je ten stařec před ní, ani co se chystá udělat.

Doktor House stiskl píst své injekční stříkači a vpravil Třináctce do těla smrtící látku. Zemře do patnácti minut.

Ještě půl minuty s ní zůstal, stiskl ji ruku, zlehka políbil na tvář, ne kvůli nějakým dávno ukrytým citům, ale kvůli tomu, že zrovna okolo procházela jedna z ošetřovatelek a on se vydával za milujícího strýčka pacientky. Udělal to proto, že to sedělo k jeho roli. To si aspoň sám sobě nalhával.

Uslyšel hukot sirén. Otočil se za sebe a skrz zatažené žaluzie viděl problikávající červené a modré světlo. Pokaždé, co slyšel sirény jej to vyděsilo. Probudilo to v něm marně potlačovaný strach člověka, co se ukrývá před spravedlností už mnoho let. Pokaždé jej napadlo, že zrovna teď to může být kvůli němu, že zrovna teď nastala ta chvíle, kdy se vrátí do vězení. A tentokrát už navždy.

„Děkuji," promluvila náhle Třináctka a stiskla mu paži.

Nebyl schopen slov.

Přikývl, stáhl si svůj kšilt hlouběji do čela, zasunul ruce do kapes a nikým nepozorován odešel z ošetřovacího centra.

„Nedýchá! Zahajuji resuscitaci," stačil ještě zaslechnou, jak se sestry marně pokoušejí nahodil zastavené srdce jeho bývalé kolegyně... a kamarádky.

Napadlo jej, že to je poprvé ve své životě, co spáchal chladnokrevnou vraždu.

Taky jej napadlo, že to bylo to jediné, co jej drželo při životě, co jej nutilo překonávat strach, paranoiu a samotu. Slib, který nemohl porušit, byl konečně dodržen. A on neměl nejmenší tušení, co bude dělat teď.

Sirény pořád hučely.