We look like brothers? (M&M)

15🌽

Marcus

Hned, co to Martinus položil, tak jsem se vydal na večeři. Máma mě sice nevolala, ale já už mám hlad.

Seběhl jsem schody a zamířil do kuchyně. Máma zrovna stála u plotny a dodělávala míchaná vajíčka.

Rozhodl jsem se. Prostě jí to řeknu. Všechno.

,,Mami, musím ti něco říct." Zamumlal jsem a doufal, že mě neslyšela. Bál jsem se toho. Třeba mě nesnáší a pošle mě někam. Budu spát pod mostem a už nikdy jí neuvidím.

,,Co mi musíš říct, Marcusi?" Otočila se a zadívala se na mě. Zhluboka jsem se nadechl a začal.

,,No víš, já nejsem..." Zasekl jsem se, když mi došlo, co řekla. ,,Počkat, co?" Podivil jsem se. Ona se jenom usmála a přišla ke mně blíž. Pohladila mě po tváři.

,,Takže je to pravda?" Smála se, ale v očích měla slzy. Pravděpodobně to byly slzy štěstí.

,,Jak dlouho to víš?" Zeptal jsem se.

,,Hned první den jsem si říkala, že mi na tobě něco nesedí. Nejdřív jsem si myslela, že to není možné, aby jsi to byl ty, ale potom přišla řada na jídlo." Řekla a já se na ní nechápavě podíval. Jak jako na jídlo? ,,Jsi levák a to mě utvrdilo. U tebe totiž, když jsi byl malý, předpokládali, že budeš levák." Zasmála se. Aha. Tento detail nám oboum s Tinusem trochu vypadl.

,,I tak tomu stále nemůžu uvěřit. Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím." Objala mě a já hned ji. Maminka moje.

,,Mami, já... Ty jsi prostě skvělá." Zamumlal jsem jí do ramena a víc jí stiskl. Dohnalo mě to k slzám.

Jak to teď vlastně bude? Vrátím se zpátky k tátovi? A co bude s Martinusem?

,,Ale neplač," Setřela mi prstem slzy a usmála se.

,,Co bude teď?" Zeptal jsem se protože jsem si to nedokázal představit.

,,To záleží na tobě. Pokud chceš ještě zůstat, tak to můžeš dělat jako doteď. Myslím tím hrát si na svého bratra, ale jak říkám, záleží na tobě." Pousmála se a otočila se zpátky k paničce. Nandala do dvou misek vajíčka a dala je na stůl. Sedl jsem si a vzal si do ruky vidličku.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi řekla. Mám zůstat? Asi ještě jo. Přece jen Martinus to ještě tátovi neřekl, takže dokud mu to neřekne, tak zůstanu tady.

,,Chci zůstat." Řekl jsem. Máma se usmála a kývla. Bude to tak lepší.

Všechno jsem dojedl a vrátil se do pokoje. Nakrmil jsem Tinusovy rybičky a lehl si na postel. Vzal jsem si do ruky mobil. Měl jsem tam jeden zmeškaný hovor a hlasovou zprávu. Obojí od Tinuse. Hned jsem si zprávu pustil.

,,Ma-Marcusi, v-všechno je to v háji. Charlotte a táta se budou brát. A a táta už ví, že nejsem ty. Nic mi na to neřekl. Utekl jsem. Omlouvám se. Všechno jsem pokazil." Zazněl jeho hlas, ve kterém byl slyšet pláč. Brečel.

Táta si Charlotte nesmí vzít! Už jenom proto jak je ta ženská zapšklá. Nesnáším ji a ona mě taky ne.

Chtěl jsem Tinusovi zavolat, ale byl nedostupný. Doufal jsem, že by mi to všechno vysvětlil. Tak snad se mi pak ozve.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tato kapitola bude ještě z pohledu Tinuse, ale nakonec jsem se rozhodla vás napínat. 😜
Každopádně doufám, že se líbí.

Strašně děkuju za komentáře u minulé kapitoly. Nehorázně mě to potěšilo! 😘❤