Marcus
Jsme venku celou noc. Nespíme, nemluvíme a jediné co děláme je, že přemýšlíme nad svými chybami a tak.
„Už bychom se měli vrátit." Zašeptá Martinus a koukne se na telefon. Už svítá a je asi 6 hodin ráno. Všechno jsem si promyslel a už vím, co udělám.
Oba se mlčky rozejdeme k paneláku Luci. Martinus si mne ruce a já si hvízdám, abych vypadal nenápadně. Zvednu ruku k tomu abych zazvonil, ale Martinus mi jí chytne a zazvoní on. Tak díky...asi jsi zapomněl, kdo je starší, viď?
„Omůjbože, kluci!" Vykřikne Luci a obejme nás. „Hrozně jsem se o vás bála...neusnula jsem ani na minutu!"
Luci nám pokyne ať jdeme dovnitř. Sedne si na gauč a zírá na nás.
„A teď mi to pěkně vysvětlíte." Zkříží si ruce na prsou.
„Tím, že jsi mě poslala do háje jsem se naštval a odešel...to je celé." Pokrčí rameny Tinus.
„A ty mi nic nechceš říct?" Otočí se na mě a roztomile se uculí.
„Ehm no já...šel jsem s Tinusem?" Místo toho abych jí to řekl na plnou pusu si svými slovy nejsem docela jistý, takže to spíš zní jako otázka. Luci přikývne, pořád na mě ale upírá svůj hnědý pohled.
„Kluci? Něco vám musím říct....já mám vás oba moc ráda, ale teď ohledně toho, co mi včera řekl Tinus cítím, že jsem vám to měla říct už dříve...no jo...já jsem odpustila Honzovi a teď spolu jaksi zase chodíme..." Zářivě se na nás usměje.
Oba na ní koukáme s otevřenou pusou a nemůžeme najít slova, kterými popsat tuhle situaci. Něco jako do zkurvený prdele, už si zabral Tinus, který to vyslovil tiše, ale stejně ho Luci slyšela. Se zamračením odejde z pokoje.
„Luci!" Vykřiknu a vřítím se do jejího pokoje a uvidím jí, jak leží na posteli a dívá se z okna.
„Co chceš?" Sykne, ale přesto se na mě neotočí.
„Martinus je teď zlomený...je mu na nic, co se mezi vámi stalo...je hrozně smutný." Vysvětlím jí celou situaci.
„A co jsem asi měla dělat?? Nechci podvádět Honzu." Zašeptá. Sednu si vedle ní a dívám se na ní jako na andílka.
„Neberu to zle, ale nechápu proč si nám to neřekla dřív."
„Já...chtěla jsem vám to říct, ale vy jste mě nikdy neposlouchali! Já...teď lásku mám a Martinus to musí pochopit..." Zašeptá. Mluví hrozně potichu, aby jí nikdo neslyšel.
„On by to pochopil..." Začnu ho bránit. „Ale tys mu lhala...." Přikývne.
„Láska je bolestivá a zákeřná, ale nelze ovlivnit. Tím že se do někoho zamiluješ, změníš sebe, ale i toho druhého. Já nikoho nechci měnit."
„Awww zase ty tvoje názory." Uchechtnu se a ona se začervená.
„Marcusi? Já..."
„Hej lidi, pojďte se podívat, co dávají v televizi." Řekne Martinus a my oba se zvedneme a odejdeme do obývacího pokoje.
Luci
Všechno jsem mu to chtěla vysvětlit....říct mu to. Říct mu všechno...ale ne, zase nás někdo vyrušil.
Vejdeme do obýváku a přitom, co uvidím v televizi mi ztuhne krev v žilách. Panebože.
„To je Ema?!" Ukážu na dívku v televizi. Martinus smutně přikývne. „Doprdele! Musíme jet za ní! Kluci pojďte! Musíme jet, dělejte!" Křičím se slzami v očích.
„Luci..nemůžeš tam jít. Nejsi rodinný příslušník...nepustili by tě tam." Začne mi domlouvat Marcus.
„Marcusi neser." Šeptnu a už chci odejít, ale v tom mě zničeno nic chytne za ruku. Fakt, z ničeho nic to nebylo...dalo se to čekat no.
„Nemůžeš tam jít, hlavně teď ne."
„Ale...co když se jí stalo něco vážného?" Fakt jsem se zeptala zrovna na tuhle otázku? Kdyby to nebylo vážné, nebyla by v nemocnici.
„Luci. Bude v pořádku."
Neznámé číslo : Na chvíli jsi pryč a zničeho nic se stane něco takového....?
Neznámé číslo : Ten tvůj blonďák má pravdu....neměla bys tam chodit.
Neznámé číslo : Jistota je jistota.
Telefon, který jsem před chvílí vzala do ruky už leží na zemi. Chci ho rozbít a pak brečet. Hodně brečet.
Chci zničit to blbý neznámý číslo....
Já : Chceš si hrát? Fajn, budeme si hrát...
- Zobrazeno.
