CAMREN - jednodílovky

Přednáška

Neměla jsem moc nápad, tak nic moc:/

Šla pozdě. Věděla to, proto se snažila ve spěchu vyhýbat kalužím na chodníku, které se stále zvětšovaly pod náporem kopek, které sem podaly z tmavých oblak nad její hlavou.

„Sakra!" zanadávala, když její černý podpatek prudce dopadl do kaluže. Špinavá voda se rozprskla po jejích botách a džínách, ale ani se nad tím nepozastavila, běžela dál. Nad hlavou stále držela učebnici, která měla uchránit alespoň část jejích vlasů před deštěm. Konečně zastavila před velkými dřevěnými dveřmi staré univerzity. Udýchaně si prohlédla své pocákané džíny a boty, zamračila se, ale nebyl čas se rozčilovat. Prohlédla se v odrazu skla ve dveřích a zašklebila se, ale co čekala v takovém počasí. Rychle otevřela dveře, a protože nebyl čas na hledání správné místnosti, prostě se zeptala nejbližší osoby, kterou potkala a snažila se ignorovat hlas v její hlavě, který ji říkal, že bude vypadat jak totální blbec.

„Druhé poschodí, čtvrté dveře napravo, číslo 204." Řekla postarší žena, ale Lauren na tohle neměla nervy, věděla, jak to dopadne. Dojde tam a bude stát a bude se rozhlížet a hledat ty dveře a stejně je nebude moct najít.

„Můžete jít prostě se mnou, prosím?" snažila se Lauren říct vlídně, viděla, jak se žena usmála, nebyla si jistá, jestli to byl úplně přívětivý úsměv, ale na tom teď nezáleželo.

Žena ji dovedla před řečené dveře a čekala. Lauren doufala, že odejde, že bude mít čas si rozmyslet, co udělat, jestli bude ťukat, nebo ne, jestli si vymyslí nějakou fakt dobrou výmluvu nebo prostě řekne, že zaspala. Ale žena tam stále stála, dívala se na ni a čekala, co udělá, jako kdyby to dělala naschvál, a tak Lauren něco udělala. Bez rozmyslu tiše a pomalu otevřela dveře.

Okamžitě cítila všechny ty pohledy. Viděla, jak se přednášející na chvíli zasekl ve svém výkladu, ale za chvíli pokračoval dál. Výborně, alespoň nemusí vymýšlet žádnou výmluvu. Rozhlédla se po místnosti, jistě, všechna místa vzadu už byla zabrána mladými studenty, kteří se sem přišli spíše přespat než se dozvědět něco nového. Lauren se tedy rozhlížela dál, najednou ji zrak padl na dívku, která seděla ve druhé řadě. Byla to drobná brunetka, Lauren viděla, jak právě dopisuje slovo na papíře a zvedá své oči. Jejich pohledy se setkaly přes dívčiny brýle a Lauren cítila, jak červená. Cítila se trapně, tohle se ji nestává, bylo to klišé. Byla to přeci jen nějaká holka... Ale Lauren neměla čas nad tím přemýšlet déle, protože dívka znovu sklopila svůj pohled k sešitu před sebou. Lauren se znovu rozhlédla, jako by se bála, že si toho někdo všiml, ne všichni se už věnovali přednášce, jen ona tam pořád stála jako idiot. Znovu se podívala na dívku, která už ale perem zapisovala své další poznámky a Lauren si až teď všimla volného místa za ní. Už věděla, kam si sedne.

Lauren opět vyrušila výklad, když donutila pár studentů se postavit, aby se dostala na své vybrané místo. Usadila se a snažila se, co nejtišeji si připravit věci. Vyndala svůj poznámkový blok i když dobře věděla, že dnes si nic zapisovat nebude. Prohrábla si vlasy a uvědomila si, jak mokré jsou. Musela vypadat jako idiot, když celá mokrá veška do třídy, co si musela asi ta holka myslet. Pohled ji sjel na dívku před sebou. Měla vlasy v rozcuchaném drdolu, její široký límec odhaloval její rameno a Lauren měla hrozné nutkání se té kůže dotknout, vypadal tak jemně, připadala si hrozně zvláštně, tohle ještě nezažila, vždyť tu dívku ani nezná. A tak Lauren nenapadlo nic lepšího něž kreslit. Vytáhla ze svého batohu tužku, zkontrolovala hrot, jestli je dostatečně ostrý a kreslila, kreslila dívku předsedou. Kreslila její vlasy, její ruce...