Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Murphy!" zazněl polem trenérův hrubý hlas.
Thomas, který měl zrovna slušně najeto na výbornou přihrávku na Rickovu hůl, otočil hlavu zpět na střídací lavici, kde už poloplešatý chlapík poskakoval s rukama nad hlavou a snažil se získat si jeho pozornost.
Zastavil se tím, že čepele bruslí naklonil, aby se mezi ledem a ostrou hranou vytvořil ostrý úhel. Nejen, že sebou škubl tak, že se sotva udržel na nohou, ale také vykrál docela hlubokou díru, čímž se do stran rozletěly malinké částečky zmrzlé vody.
„Co to sakra děláš?!"
Tato slova se k němu dostala až později. Než se stačil vůbec rozkoukat, kotouč mu vyrazila jiná hokejka. Ani nestihl zaregistrovat pohyb a už do něj vrazilo rameno, div zůstal stát na místě.
Nechápavě hleděl na trenéra, který už poskakování i nadávky vzdal a rezignovaně nad ním mávl rukou. Poté se otočil na druhou stranu hřiště, kde se zrovna odehrával další boj o puk - těla do sebe narážela, házela se na mantinely.
Zrychlil se mu dech. Bál se, že zase něco zkazil. Nedělalo mu starosti, že by tím mohl kouče nakrknout - to byla přece jen jakási jeho norma, takový menší zlozvyk -, ale obával se zklamání z jiné strany. Zklamal ho už tolikrát, že každé opakování bylo jako hřebík do rakve.
Odvážil se zvednout pohled na malinkou skupinu na tribuně. Čím déle se hrálo, tím méně lidí bylo schopných vydržet. Nikdo nesnášel další prohru domácího týmu dobře, zapálení fanoušci si tak museli svou vášeň a nadšení vybít jinde.
Zůstal stát jako opařený. Celá přední řada se zvedla a po jednom odcházela z hřiště pryč. Trvalo jim dvacet sedm minut, než nad týmem zlomili hůl a čekání na zázrak vzdali.
Thomasovi to lámalo srdce. Jistě, kdyby on byl na jejich místě, taky by se raději odporoučel k východu, než aby sledoval toho hlupáka, jak tam stojí a tupě hledí do davu - místo toho, aby konečně hrál. Možná by dokonce křičel, házel cokoli, co by bylo po ruce, jen aby ho donutil se hnout.
Očima hledal jen jednu jedinou tvář. Stačil by mu odlesk tmavé blond, která byla na slunci velmi podobná slámě. Ale najít ho bylo mnohem těžší, než předpokládal.
Ani netušil, jak dlouho tam postával. Když do něj vrazil někdo další a zahrnul ho kopou nových nadávek, jejichž význam by si nejspíš musel dohledat, vrátil se zpět do své tělesné schránky. Ta ukotvená duše, která do té doby docela volně plachtila nad tmavovlasou hlavou, do lebky narazila tak silně, až ucítil pnutí, jež ho přinutilo sebou cuknout.
„Dávej pozor, debile!" křikl na něj jeho nový střet. Aby toho nebylo málo, pohrozil mu holí a pohodil rukama. „Tady nejsi na baletu!"
Zatřepal hlavou. Musel hrát. Když už zklamal další fanoušky, nesměl se k nim přidat i Newt. Když nad tím tak přemýšlel, možná nechtěl dát předmět k popichování ani Sonye. O důvod víc se začít snažit a chopit se každé příležitosti k získání kotouče.
