Víte jaké to je, když vám máma po příchodu domů řekne ať si jdete umýt ruce?
Pamatujete si jak vám to přijde zbytečné a otravné to dělat?
Většině lidí ano. Jenže pokud jste člověk jako já, děláte to sami, rádi a hlavně pořád.
Do krve sedřené ruce vykoupením za chvíli klidu. Za chvíli klidu beze strachu ze špíny a nemocí.
Vaše nejnavštěvovanější místnost a také nejoblíbenější je - koupelna.
Tam kde je to vaše umyvadlo s tím zázrakem které vás dělá tak neuvěřitelně šťastnými, protože vás zbavuje úzkostí- váš nejlepší kamarád jménem mýdlo. Bez umytých rukou ani krok.
Bez dezinfekce ani krok. Na nic nesahat. Na vypínače, na kliky, na ledničku, na skříňky, na šuplíky, na koš, na dřez. Na nic. Sami ve svém pokoji, obklopeni věcmi o kterých s určitostí víte, že jste si je před chvílí potřeli tunou dezinfekce, a pokud nápis nelže, bylo zničeno opravdu 99% bakterií. Jste spokojeni. Váš dezinfekcí potřený svět. Tam kde máte mýdlo, končí vaše obavy.
Nejhorší je, vyjít ven. Do školy, na tu špinavou ulici, nastoupit do bakteriemi zamořených dopravních prostředků. Přežít školu v návalech úzkostí. Nemůžete si od kamaráda pořádně půjčit ani tužku. Hrozné. Pak domů . Zpět do svého mýdlového království.
Bohužel , někteří členové vaší rodiny nemají pochopení. Křik, dohady a neústupnost jsou na denní pořádku. Stres, stres,stres. To se rovná dvojnásobné úzkosti , to se rovná dvakrát tak časté mytí rukou. To se nedá zvládnout tohle, říkáte si kolikrát. Přestaň! Už nemůžu dál! Křičíte na sebe vduchu a někdy už i nahlas v návalu zoufalství. Vy víte, že to nechcete dělat tak moc. Nechcete si do krve rvát ruce. Řeknete si STOP. Fajn, pět minut ve strašném nutkání vydržíte. Dýl ne. Přemůže vás to.Je to jako droga. Není to slabošství. Není to slabá vůle. Bohužel ani odborníci vám s tím nijak efektivně nepomohli. Je to váš boj. Jen váš. Lidi vám nadávají a vy jim nechcete ubližovat. Kdyby to šlo, odjeli byste někam daleko jen sami se sebou svým mýdlem dezinfekcí a neotravovali s tím tady na světě. Je to hrozné. Duševní bolesti se stávají tělesnými. Ale čí je to problém, že jo.
Lidé na to mají různé pohledy. Někdo vás nechá být tak, jiný se snaží pomoci a ulehčit vám, no a ten zbytek je proti a peskuje vás za to. V domění že vás řevem a výhružkami a ultimáty přivedou na to že s tím z minuty na minutu přestanete a oni vám tím pomohou. Nic takového se ve finále vůbec neděje, akorát to prohlubuje stres. A to jak víme znamená zhoršení. Nakonec si budete muset tak trošku přiznat že jste na to trochu sami. Ale ne vždycky samozřejmě. Každý máme něco. Někdo se bojí hadů. Vy se bojíte bakterií. Kdyby jen lidi kolem nás věděli, že je to pro nás 10krát více stresující a nepříjemné, ponižující a bolestivé než pro ně. Je to jako kdybyste byli zavření v kleci, která jde sice lehko odstranit, ale je obalená jedovatými hady kteří vás uštknou a vy ani za cenu vysvobození nedokážete vyjít. A že by jste sakra chtěli. Je to omezující, nebudu vám lhát. Ostatní na to řeknou, tak to nedělej. Jenže to není tak jednoduché a my potřebujeme , aby lidi změnili pohled na to, co je pro ně tak stresující a otravné. Nikdy bych jim totiž nepřála být uvězněn v takovémto vězení. Vy vidíte , že tím svým chováním, tím když je žádáte aby si taky umývali ruce vždyť to, na co teď sáhli muže být opravdu špinvé, raději si je umyjte ať se nic nestane, je pro ně vrchol omezení a otravnosti. Tak rádi byste jim to neříkali. Ale to je prostě takové, jako byste ve válce měli na sobě bombu a ta by vybuchla ve chvíli kdybyste měli říct příteli špatnou zprávu. Raději byste vybuchli. Doslova. Vaše emoce vybuchnou ve chvíli kdy zamlčíte svoji prosbu o to, aby si umyli ruce. Je to vaše prosba za klid. A i za cenu vaší destrukce byste je o to raději nežádali. Vaše úzosti jsou s vámi všude. Když se ráno probouzíte, když jíte, když pracujete, když se milujete, když se myjete , i když usínáte. Těžko se s tím žije. Už tak se vám těžko žije s vámi samými a ještě se musíte vypořádávat s hněvem ostatních. Zárověň je chápu i nechápu.
Přeji si aby bylo na světě více chápavých lidí. Je to běh na dlouhou trať. Tak nám tam nemusíte strkat klacky, už tak běžíme po kamenech.
Tohle byla první kapitola.
Teď jdu já a mý dva kamarádi- mýdlo a dezinfekce zase do světa .
