Dračí krev

Kapitola X.

,,Proč máš v sobě dračí schopnosti?" zavrčel Nelrias s rukou na jejím hrdle. Teprve před chvilkou se domluvili na míru mezi sebou a už ji chytá pod krkem? Tomu se říká rychlost.

,,Jak..?'' promluvila Violet se zatajeným dechem. Přestože ji Nelrias nijak nedusil, cítila, jak její hlavou prochází tupá bolest, kterou způsoboval špatný průchod krve do mozku. Bylo to nejen nepříjemné, ale i děsivé. Chtěla se dostat z toho sevření, ale měla předtuchu, že jakýmkoliv pohybem by svou situaci ještě zhoršila.

,,Tvoje oči - změnily se. Už nejsou lidské. Jsou dračí. Tak jsem to poznal.'' Jeho hlas byl nepřátelský, stejně jako pohled v jeho očích. Už tak úzké štěrbinky se zúžili do rovné linky, odhalujíc všechnu zlatou barvu s kapkami stříbrné.

Violet chvilku mlčela. Změnily se jí oči? No, něco takového na jednu stránku nemohla zjistit. Do zrcadla se nedívala a tam u vody svou nově objevenou schopnost zrušila. Těžce polkla. ,,Jsem přece drakobijce. Samozřejmě že budu mít v sobě dračí schopnosti.''

Nelrias zvedl koutek úst v kyselý škleb. ,,Co vím, říkala jsi, že Dovahkriid nežijí dost dlouho na to, aby vás něco takového naučili. Doteď jsi to nepoužila. To jsi mi celou dobu lhala?''

Stisk na jejím hrdle zesílil a ona ucítila, jak se po jejím těle začíná šířit panika. ,,Ne! Nelhala jsem ti! Nikdo nás to neučil!''

,,Tak jak?!''

,,To protože jsem tě hledala, jasný?! Neila mi řekla, abych se konečně vzchopila a začala dokazovat, že jsem drakobijce! Že jsme stejné krve! A tak jsem tě začala hledat...'' Oči ji začaly štípat, no po chvilce cítila, jak jí po tvářích putují slzy. Z úst se jí vydral vzlyk.

Drak překvapeně zamrkal. Štěrbinky v jeho očích se znovu roztáhly a stisk ruky povolil.

,,Hledala jsem tě. Myslela jsem na naši společnou krev. Pak jsem ucítila to nepříjemné lupnutí v hlavě... A najednou jsem viděla, kam mám jít. Odhalila jsem svou schopnost sama, abych tě našla.'' To už svým slzám nebránila a rozbrečela se. Rozbrečela se strachy nad svým životem. Vyvolal v ní takový strach, jaký nikdy v životě nezažila.

A Nelrias ho moc dobře cítil. Stáhl ruku zpět k svému tělu a šokovaně na ní hleděl. Poté pohlédl zpět na Violet, která se třásla jako osika.

,,Nikdy jsem neměla souhlasit s tím, abys se mnou šel. Cítím se kvůli tobě tak mizerně. Když jsem byla s Alexem, dokázala jsem bojovat proti různým monstrům. Monstrům, která měla hnijící kůži na těle, krev všude možně, páchlo jim nejen z huby, ale i jejich těla, měli části, které nebyly lidské... Ale v porovnání s nimi jsi ty to největší.'' promluvila skrz zuby. Strach ustoupil vzteku. Už nepřemýšlela o tom, co mu řekne. Potřebovala ze sebe dostat všechny ty emoce a to hned.

,,Já... Violet, nechtěl jsem. Já-''

,,A to jsme se před chvilkou domluvili na míru mezi námi!'' okřikla ho. Nestála o jeho řeči. ,,Zmiz! Zmiz a nevracej se! Stejně tvoje tajemství nikomu nevyzradím! Klidně si přiveď ostatní draky, nebo zabíjej lidi! Je mi to jedno! Hlavně mi zmiz z očí! Nechci tě už nikdy vidět!''

Nelrias na místě ztuhl. Pohledem zabloudil k jejímu krku, který ještě před chvilkou drtil. Když si všiml těch rudých otlačenin, sklopil poraženě pohled. ,,Zu'u krosis. Aal rah kos wah hi, Dovahkriid.''

Violet sledovala, jak se muž před ní proměňuje v draka. Nejdřív mu ze zad vyrašil obrovský pár černých křídel, po němž následoval mohutný ocas. Poté se jeho figura sklonila k zemi a celé tělo začalo nabírat na velikosti. Oblečení nahradila černá kůže posetá šupinami. Do obličeje mu přes spadlé vlasy neviděla, ale všimla si, jak se pomalu zkracují a zpod nich vyčuhuje stále rostoucí dračí čelist. Proměna byla rychlá a během chvilky před ní nebylo ani památky po člověku v prazvláštním oblečením s mistrovsky ukovanými rukavicemi. Stál tam drak a jediné, co měl s ním společné, byli zlaté oči se stříbrnými tečkami.

Již podruhé za celou tu dobu, co s ním byla, hleděla na mohutného draka, no tentokrát ho viděla celého. Byla by ho i obdivovala, kdyby v sobě necítila ten ohromný strach a bolest, proto jen odklopila pohled do strany.

Drak se smutkem v očích na ni naposledy pohlédl. Poté roztáhl křídla, odrazil se od země a odletěl pryč.

Nápor větru, který pod jeho křídly vznikl, ohýbal stromy a Violet se stěží dokázala udržet na nohou. Když se to uklidnilo, zvedla oči k nebi a poslouchala, dokud zvuk máchání křídel neutichl. Jakmile už nic neslyšela, uvolnila se.

,,Violet! Nelriasi! U starého kozla, kde ti dva můžou vězet? Přece nemohli jít až tak daleko!'' ozvalo se za ní z dálky. Hlas mohl patřit pouze Neile. Skoro na ni znovu zapomněla. Nejspíš se je rozhodla sama hledat, když se dlouho nevraceli. Odvážný čin při pomyšlení, že by tu mohla zabloudit.

Byla by na ni zavolala, ale cítila se až moc vyčerpaně, tak se vydala za ní. Našla ji jak se snaží dostat své šaty ze zajetí trnitého keře a že by u toho byla slušná, to se říct rozhodně nedá. Látka se jí na několika částech už dávno rozpárala a byla zbytečná snaha o jejich záchranu. Proto Violet vytáhla z pochvy svůj meč. Neila ten zvuk postřehla a rychle se otočila, připravena se bránit. Když si ale všimla, že to je jen Violet, uvolnila se.

,,Tak tady jsi! Už jsem se fakt bála, že jsem vás ztratila! Víš, jak dlouho jsem v tom lese bloudila? Počkej, co chceš dělat s tím mečem-'' nestihla to ani doříct a Violet už přeřízla látku jejího šatu. ,,Neee! Moje šaty! Moje jediné šaty! Jedině ty se mi podařilo zachránit z toho požáru!''

,,Stejně bys je nezachránila. To trní ti je už roztrhalo.'' odpálkovala její naříkání a vrátila meč do pochvy. ,,Pokračujme v cestě. Chci se ještě dneska někam dostat.''

Neila zvedla zrak od svých poničených šatů k Violet, která si to už kráčela dál. ,,Počkat a co Nelrias?'' zeptala se mírně zaskočeně a rozběhla se za ní. Když neodpovídala, předběhla ji. ,,Hej, ptala jsem se tě na něco!'' Zastavila se přímo před ní, odmítajíc se pohnout, dokud jí neodpoví. Violet k ní zvedla od pláče zarudlé oči, čehož se Sukuba poměrně lekla.

,,Ty jsi brečela? Co se stalo?'' Vzala její tvář do dlaní, jen aby spatřila ještě nezaschlé cestičky od slz. Jenže to nebylo jediné, čeho si všimla. Jakmile zvedla její hlavu, zahlédla rudé otisky na jejím krku. ,,Co se tam u chlupatého kopyta stalo?''

Violet se od ní odtrhla. ,,Nelrias s námi už dál nepůjde. Odešel.''

,,Violet, co se tam stalo?''

,,Nechci o tom mluvit, jasný? Prostě už s námi není.'' vyprskla a naštvaně se na Sukubu podívala. Bez dalších slov ji obešla a pokračovala v cestě. Neila mlčky vyrazila za ní.

Chvilku se ozývalo dupání lidských noh a kopyt, díky čemuž si mohla Violet aspoň pročistit hlavu. Teda do té doby, dokud Neila znovu nepromluvila.

,,Tys ho zabila?''

,,Cože?'' vyhrkla. Na místě se zastavila a pohlédla na Neilu, jestli onu otázku myslí vážně. ,,U všech bohů, Neilo! Ne! Nezabila! Ale on... Mě chytil pod krkem. A to přestože jsme se domluvili na tom, že bude mezi námi mír...''

,,Cože udělal?'' zalapala po dechu Neila. Nevěřícně hleděla na Violet, neschopna něčemu takovému ublížit. A to jí přišel tak sympatický. ,,Proč?''

Violet zakroutila hlavou a pokrčila rameny. Nechtěla jí vysvětlovat, že Nelrias je vlastně drak, a tak ho nakrklo, že v sobě odhalila dračí schopnosti. Už tak nejspíš slušně zničila její představu o krasavci s havraními vlasy a očima z tekutého zlata.

Neila k ní opatrně přistoupila. Pokusila se o povzbudivý úsměv plný pochopení. ,,To nic. Nemusíš mi to říkat. Omlouvám se. Neměla jsem tě za ním posílat. Kdybych věděla, že se něco takového stane, naklusala bych tam, a ještě ho pořádně kopla.''

Bělovláska se nad tou představou uchechtla. ,,Ty za to nemůžeš, Neilo. Nemohla jsi tušit, co se stane. Ale díky.''

,,Za málo, zlato. Tak pojď, půjdeme dál. Chceš se přece někam dostat, ne?'' pobídla ji Sukuba.

Violet souhlasně přikývla a vydala se společně s ní dál lesem. Neodvážila se ohlédnout směrem, kde naposledy Nelriase viděla. Byla rozhodnuta, že už ho nechce ani jednou vidět nebo na něj myslet. Musí se soustředit na svou výpravu za dalšími drakobijci.

Musí je najít. A ona je určitě najde.