Akatsuki, Aneb Úžasná Rodina? ✔

To jsou..

-Katsu-

,, Pokud opravdu tolik toužíš po jeho smrti. Zabij ho sám. Pomsti své rodiče vlastníma rukama. Pamatuj si, že pokud jednou zabiješ, nikdy se nezbavíš jejich krve, která potřísní tvé ruce. "  Chlapci se zalesknou oči. Ale ne jako by se každou chvílí měl rozbrečet. Zalesklo se v nich něco, co vidím každému vrahovi na očích. Lesk, lačnící po zabíjení.

,, Zabil mi rodiče. Jejich krev je na jeho rukou a ta jeho bude na mých."  Řekne rozhodně a přejde ke mě. Stáhnu katanu a z pouzdra vytáhnu kunai, který mu podám. Chlapec si převezme kunai a pevně ho sevře v ruce.  ,, Spratek jako ty nedokáže zabít. Na to si příliš posra-" nedořekne muž na zemi a chlapec kunai zabodne do jeho oka. Muž začne řvát bolestí, jak nějaké zvíře, ale chlapec jej rychle umlčí proříznutím hrdla.

Čekala jsem na jeho reakci, ale ta která nastala mě i dost zarazila. Neklepal se. Ani  nebyl zděšený. Ne. On se usmíval. Měl radost. Smrt toho muže ho uspokojila?

,, Netrpěl dostatečně dlouho, aby to vyrovnalo účet za mé rodiče. " Otočím se k němu zády a závěru oči. ,, Pomsta nic nevyřeší. Akorát tě poznamená víc a jizvy na tvé duši se nikdy nezahojí. "  ,, Ty si zabila toho druhého. " Nijak se nehnu. ,, Můj problém to není. Vypařím se odsud a zapomenu stejně jako u těch předním. Ale ty budeš ten, kterému i nohou leží dvě mrtvoly a na rukou máš jejich krev. Jak to vysvětlíš lidem, kteří se sem začnou sbíhat, je na tobě. " U poslední věty k němu stočím svůj chladný pohled.  Chlapcovi se v očích odrazí strach.

To už neřeším a po střechách se vypařím.

-Sasuke-

,, Promiň..nikdy jsem to tak nemyslela. Měla jsem strach, že by se ti něco stalo a nakonec se můj vlastní strach obrátil proti mě samotné. "  Po tváří jí stekly slzy, ale usmívala se. ,, Začneme od začátku a na vše zapomeneme. Je to druhá šance pro šťastný život. "  Tiše řekne a pevně mě obejme. Měl jsem zvláštní pocit. Rozum mi říkal, že je to v pořádku, ale srdce křičelo opak. Nevím, čemu věřit..mátlo mě to.

Nedůvěřivě ji obětí oplatím, však onen zvláštní pocit mi víc nedovolil. Nešlo to. Jako by hluboko ve mě někdo byl a křičel pravdu, ale já ho přes mlhu neslyšel.  Mlha..

Probleskne mi hlavou další vzpomínka. Byla jiná.. Jako by se dva scénáře spojili v jeden a navzájem se přebíjely.

Byla tam ta rudovlasá dívka, ale zároveň jako by problikávala s nějakou osobou, kterou neznám. Neznám..?  Tu holku.. Znám..

,, Katsu.." vydre se mi tiše ze rtů. ,, Co to povídáš.. já tam přeci t nemám.. Copak si zapomněl i to? "  Podívá se na mě se smutnou tváří, ale v očích má..zlost? Nebo snad..nedůvěra?

Ne. Tohle jméno jsem si určitě nespletl ani nevymyslel.

,, Radši si jdi lehnout. Udělám ti čaj. "  Nepatrně přikývnu hlavou. Rukou se dotkne mé tváře. Očima zabloudím níž a zastavím se u azurového šátku, čouhajícího z kapsy.  Najednou se znovu ozve bolest hlavy. 

To trpím na migrény?

Ulehnu do postele, jenže spát se mi nechtělo, navíc ten podivný pocit tu stále byl. Z neznámého důvodu se má mysl soustředila na onu dívku - snažila se vybavit každičký detail, který by mi pomoh si vzpomenout. Zavřu oči a z hluboká se nadechnu, představím si dívku s rudými vlasy. Vítr si hrál s jednotlivými pramínky, které  neposlušně zakrývaly její tvář.

Vydechnu a otevřu oči. Nešlo to. Čím víc jsem na ni myslel, tím víc to bolelo. Jak fyzicky, tak psychicky. Obvzlášť, když pomyslím na to, že jsem ji- Jen ta myšlenka se mi nechutí. Sám sobě se nechutím.

Jak jsem jí mohl takhle ublížit a hlavně proč?

Tuto otázku jsem si kladl.. častěji? 

Myslel jsem na ni i předtím? Co když tu nemám být. Co když jsem měl důvod odejít. Co když..Kasumi není tím, kým je.. Kdo vlastně jsem a hlavně proč tu jsem?!

Před očima mi proběhnou mžitky. Tělo mi ztěžkne a nastane ticho. Dlouhé mučivé ticho.

,, Sasuke! J-já.." odmlčí se ,, ..m-mohla bych dnes z-zůstat s te-tebou ? " koktala a tváře jí nabíraly mírný odstín růžovo-červené ,, Můžeš, ale nikdo se to nesmí dozvědět. " Nadšeně mě objala a políbila na rty. Polibek ji opětuji.

...

Šátek promnu v ruce.  Je heboučký a příjemný na dotek. Bylo mi líto ho jen tak zahodit,  tak jsem si ho ovázal kolem zápěstí.

...

,, Stále nevíš? Zvláštní..už by to mělo- " Nedořekne, jelikož padnu na kolena a křečovitě si chytím břicho. ,, Ale, ale.. Snad ti není špatně? "  Výsměšně řekne a strhl ze mě plášť. chtěl jsem se na něj podívat, ale sebe menší pohyb mě neskutečně bolel. Celé tělo mi hoří, hlava třeští a každičké nadechnutí bylo čím dál víc obtížné. 

...

,, Sasuke? Pojď se schovat. Karin má o tebe strach. "
,, Nech mě na pokoji Suigetsu. " odpovím tiše
,, Zapomeň na ni Sasuke, stejně k tobě necítí nic jiného než nenávist. Akorát se užíráš a zapomínáš proč tu jsi. Navíc je s tím pošahancem z Akatsuki. A potom, co jsi jí znás-"
Prudce se na něho otočím a zařvu
,, Sklapni!! " Chytnu ho za límec a přirazím ke zdi.

To jsou .. vzpomínky?

Privet vsem. Další na světě! Sice kratší, ale na světě 😊

Vypadá to nadějně..možná si Sasuke vzpomene! Nechá to tak Kasumi? Zasáhne? Dovolí mu si vzpomenout? Zatím to byly jen střepy rozházené po zemi.

Proč vlastně Sasuke? Má k tomu nějaký důvod ? Pokud ano, jaký?

Schválně, co si myslíte vy.

Poté mám velkou radost z 8k přečtení. Wow! Já nemám slov jste úžasní!

Budu ráda za každé vote a komentář, popřípadě sdílení.

Stranger ~ <3