Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola šestnáctá

Den odjezdu Chrisovi kapely byl za dveřmi a Sky jako šílená pobíhala po bytě ve stresu z toho, zda něco nezapomněla.

„Uklidni se ty blázne," povzdychla jsem si unaveně. „Určitě máš všechno, co potřebuješ. Kdy se pro tebe zastaví Billy? Už je docela pozdě."

„Asi tak za pět minut by tady měl být," zahučela rozklepaně. „Chloe, já si pořád nejsem jistá, zda je to dobrý nápad."

„Proč by nebyl? Budeš s Billym každý den, co víc si můžeš přát? Dokonce se o tobě možná napíše nějaký článek v bulváru! Už to vidím: Záhadná amazonka spatřena po boku člena populární kapely!" zapěla jsem pobaveně.

„No, tak to je to poslední, co bych chtěla!" odsekla nešťastně. „Ale chtěla jsem tím říct, že se mi opravdu nelíbí tě tady nechat. Na Silvestra!"

„To už jsme probíraly, ne? Budu v pohodě, vlastně už mám plány," špitla jsem a sklopila pohled k zemi. O Mattovi jsem se totiž nezmínila ani slovem.

„A jaké?" zajímala se okamžitě.

„To je taný," vyplázla jsem na Sky jazyk a zvedla se z gauče, protože zrovna zazvonil zvonek. „Už tady máš svého prince."

„Nemám tady zůstat aspoň dneska? Můžu za Billym jet zítra ráno."

„A to ho teď jako chceš poslat pryč, chudáka?" kroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. „Jen hezky běž, uděláte si pěkný večer a nic se nebude zbytečně komplikovat."

„Dobře..." odpověděla Sky nejistě a šla otevřít dveře, za kterými čekal Billy se svým roztomilým úsměvem.

„Ahoj, Chloe!" pozdravil a mile zamával. Skoro jsem si připadala jako matka, která pouští svou dceru poprvé pryč s jejím přítelem.

„Ahoj, slaďouši," zasmála jsem se a následně jsem se rozesmála ještě víc díky Billyho stydlivému pohledu a Sky, která mě pro změnu tím svým zabíjela. „Dobře se mi o ni postarej!"

„Neboj se," věnoval mi další oslňující úsměv, který pomalu, ale jistě ničil moji černou duši. Ten kluk musel být v minulé životě anděl.

„A ty mi piš, jinak se zblázním," zaúkolovala jsem Sky.

„Neboj, minimálně ti budou psát další dvě osoby, co se tohohle výletu týče," podotkla.

„Cože? No, Chris asi jo, ale..." zasekla jsem se, protože mě nenapadlo, na koho naráží.

„No jen se nedělej, Troy je z tebe na větvi, jestli sis toho ještě nevšimla," vševědoucně se usmála. „Ale nemůžu říct, že bych s tím souhlasila, no nic. Půjdeme, tak se měj," přitáhla si mě do objetí, vlepila polibek na tvář a než jsem stačila cokoliv říct, práskla dveřmi.

„Co s tím Troyem všichni mají?" zabručela jsem a v tom okamžiku začal vyzvánět telefon v kapse mikiny, kterou jsem měla zrovna na sobě.

Bez rozmýšlení jsem hovor přijala, i když byl od neznámého čísla.

„Sparksová, prosím?"

„Dobrý den, tady společnost Chytrá lednička, nemáte zájem o zbrusu novou pračku s technologií chytrého telefonu?" ozval se povědomý hlas.

Zamyšleně jsem se zamračila a ve stejnou chvíli mi došlo, komu ten hlas patřil. „Troyi?"

„Sakra," zahučel nespokojeně do telefonu. „Jak jsi to poznala?"

„No hádej, ty chytráku," pohled mých očí se stočil ke stropu a ozval se můj znavený výdech. „Copak bys rád?"

„Tebe," odpověděl stroze.