Stačilo málo a vše bylo jinak

2.

„Doma jsem se psychicky připravoval na stěhování nábytku a nevím čeho dalšího a ty máš pár beden?" ulevil si Ráďa, zatímco bral jednu z krabic do rukou.
„Beru si jen to nejnutnější, zbytek tu může počkat. Rekonstrukce se bytů netýká, jenom se sem prostě nedostanem no," vystvětlila jsem celou situaci.
„Tím chtěla říct, že bere jen oblečení a nějaký ty malovátka," zakřičel Pavel z vedlejší místnosti. Nejdříve jsem se chtěla bránit, že to tak není, ale měl pravdu. Sice tam bylo pár drobností navíc, ale převážnou část všech krabic opravdu tvořily tyhle dvě věci, ale na druhou stranu, co dalšího člověk potřebuje?

Vše se nám povedlo naskládat do kufrů dvou aut, což jsem brala jako velké vítězství. V jednom autě odjel Radek se Štěpánem a v těsném závěsu jsem jela já s Pavlem. Věděla jsem, že odjíždím maximálně na dva měsíce, ale přišlo mi to jako když opouštím celý svůj dosavadní život.

Netrvalo dlouho a mohli jsem začít zase vykládat. Vše jsme nanosili do Pavlova pokoje a já mohla pro velký úspěch zase vše vybalit.
Ještě než jsem stihla začít, přišel ke mně Pavel, dlouze se na mě usmál, políbil mě a nakonec jsme stáli v pevném objetí uprostřed krabicových trosek.
„Konečně tě mám jenom pro sebe," pošeptal mi do ucha. Oba jsme si uvědomovali, že to pro náš vztah bude velká zkouška, budeme nuceni spolu být prakticky 24 hodin denně, naštěstí byl dům plný lidí, což znamenalo i značnou ztrátu soukromí.
„Co s tím uděláme?" s mrknutím pokračoval ve svém šeptání.
„To vím úplně přesně," skousla jsem si spodní ret, poodstoupila jsem o pár centimetrů a vtiskla jsem Pavlovi do rukou nejbližší krabici, „můžeš začít, zlato."
„Přesně na to jsem taky myslel," zamumlal si, zatímco otvíral krabici.

Vybalování nám zabralo chviličku, ale i tak bylo vyčerpávající.
„Jedeme koupit něco k obědu! Co si dáte?!" křičel Štěpán ze spodního patra.
„Snaž se, Štěpáne, a překvap nás," odpověděl mu vyčerpaný Pavel.
Kluci odjeli a my dva jsme zůstali nehybně ležet na posteli.
„Luci, myslím, že by si Pavlík zasloužil svojí odměnu, dokud tu ty dva nejsou," nadhodil Pavel do ticha. Téhle myšlence jsem se ani trochu nebránila, takže mě nemusel dvakrát přemlouvat. Bezeslova jsem se jedním rychlím pohybem posadila obkročmo na Pavla. Začali jsem se vášnivě líbat. Jedna jeho ruka mě chytla za zadek a druhá mě pod trikem hladila po zádech.
„Pavle! Lucko!" ozvalo se najednou opět volání ze spodního patra.
„Doprdele, Štěpáne, co je?!" zařval Pavel až jsem se lekla.
„Pojeďte s náma, najíme se tam, aby jsme náhodou Lucce nepřivezli něco, co nejí," tímhle mě kluci mile překvapili.
„Dopr.."
„Už jdeme," přerušila jsem křikem naštvaného Pavla.

Naštvaný zůstal i podobu celého oběda, ale byl jediný. Všichni ostatní jsme se vesele bavili. Zjistila jsem, že si s klukama skvěle rozumím, a že mě mezi sebe přijali jako kdyby jsme se znali roky.
„Skočím si ještě na záchod," oznámil nám Štěpán po cestě k autu.
„Počkej, taky si dojdu," připojila jsem se k němu.
Zbytek pokračoval dál v cestě.
Udělali jsme pák kroků, když v tom k nám přiběhli dva menší kluci.
„Baxi, Baxi, můžeme se s tebou vyfotit?" zjišťoval udýchaně první.
„Jasně, že jo, kluci," usmál se Štěpán.
Já stála pár kroků od nich a nevěřícně jsem na to koukala. Docela mě to zaskočilo.
„A Baxi, to je tvoje holka?" zeptal se opět ten stejný kluk.
„Prosimtě, vždyť je to Bax, jasně že to není jeho holka," odpověděl mu druhý dřív, než stačil zareagovat kdokoli z nás dvou.
„Ha, ha, ha, kluci, radši utíkejte tudy a možná stihnete Herďu s Wedrym," poslal Štěpán kluky směrem, kterým stálo auto.
Ptala jsem se ho, co tím mysleli, ale neodpověděl a okamžitě změnil téma. Vrtalo mi to hlavou, takže hned, jak jsme si sedli do auta, jsem to vytáhla.
Nejdřív se ozval jen Radkův smích, později ho doplnil Pavel krátkým a téměř nic neříkajícím vysvětlením: „No jo, Štěpán, náš věčný panic, co?"
„Sleduj streamy a brzo všechno pochytíš," doporučil mi Radek.
Mlčky jsem se podívala na Štěpána, ale ten vypadal, že je zvyklý, a že mu to nijak výrazně nevadí. To všechno mi vrtalo hlavou ještě víc, proč kluk jako on nikoho nemá? Je hezký, vtipný a sám. Třeba to pochopím až ho víc poznám, kdo ví.

Po příjezdu domů se Pavel a Štěpán rozutekli do svých pokojů s tím, že musí natáčet, a já tak zůstala v obýváku jen se svým notebookem. Napsala jsem pár nejbližším lidem, co se mnou momentálně je a vrhla jsem se na dělání pracovních věcí. Do práce chodím jen párkrát v měsíci, jinak dělám veškerou práci z domava, takže naprostý ideál.
„Tak teda vítej ve světě Youtubu a Twitche," přisedl si ke mně Radek, „Tvoje první pocity?"
„Hele, je to šok. Na práci z domava jsem zvyklá," poukázala jsem na svůj notebook, „takže v tom to není, spíš jsem nevěděla, že se tímhle dá živit. Docela se těším, až to poznám trošku víc, ale bojím se, abych vám tu nepřekážela."
„Nepřekážela? A jak prosimtě? Vidíš, že se všichni zavřeme u sebe a je klid, teda kromě křiku. Takže jestli přijmeš obývák za svoje časté útočiště, jseš úplně v klidu."
„Máte fakt pohodlnej gauč, takže já jsem spokojená," zasmála jsem se, „A ještě jednou hrozně děkuju, že jste mě tu nechali."
„Myslím si, že hodně rozbiješ ten náš každodenní stereotyp, takže děkovat by jsme možná měli my."
Byla jsem šťasná, že to takle berou, a zároveň jsem doufala, že se to časem nezkazí. Ale někde uvnitř jsem cítila, že všechno dopadne skvěle.