Do dna

1. -Yoongi

Čtyři bílé zdi. Dvě kovové postele a jedna stará rozpadající se skříň. Mezi postelemi ještě jedno malé okno, které podobně jako přepážka na pokladnách dělilo nás nemocné od zbytku světa. Na okenním parapetu seděl muž v doktorském plášti s třemi tituly na jmenovce. Dal si očividně za cíl přesvědčit mě o tom, že celý můj dosavadní život stál za hovno a že žádné rozhodnutí nebylo správné. Nejspíš mu nedošlo, že nepotřebuji jeho lékařské diagnózy k tomu, abych v to uvěřil.

Tak rád bych to něčím zapil. Něčím jiným, než vodou z vodovodu nesoucí pachuť zrezivělého potrubí. Nechal spolu se stoupajícími promilemi vzpomínky vyšumět jako správně vychlazený šampus. Tak, abych mohl prsty po klávesách přejíždět se stejnou lehkostí jako dřív, abych mohl alespoň jednou slyšet hudbu.

Namísto toho se opět natáhnu na postel. Nohy přitáhnu blíže k břichu a věnuji jeden znechucený pohled hrudním kostem, které vystupovaly tak znatelně, že by se na ně dalo hrát jako na hudební nástroj. Pevně přivřu oční víčka, aby mě chránila před můrami denního světla.

---

Seděl jsem na stoličce před nablýskaným křídlem piána, všudypřítomnou tmu prosvětlovaly jen plameny svíček. Mezi těmi nefritově bílými klapkami byl rozprostřen celý můj život a já prsty vytvářel úchvatnou melodii, kterou si nikdo z přítomných v sále nedovolil narušit. Nepotřeboval jsem noty. Přesně jsem věděl, kdy má přijít vyvrcholení skladby.

Chystal jsem se přejet ukazováčkem po déčku, když vtom přišel ten známý mráz. Jakoby ruka zamrzla v moři vzpomínek, nedokázala určit, jakým směrem by se můj život měl dát. Hudba ustala a obě zápěstí tíhou překvapení všech zúčastněných klesla na klávesy. Sálem se roznesl ten falešný zvuk. Bylo to jako trhání motýlích křídel, které jsem tu pro ně stvořil. Košile se mi přilepila k potem oroseným zádům. V pažích jsem cítil bodavý mráz, přesto něco uvnitř mě hořelo. To, co mělo zůstat vždy zdravé a nutilo mě vstávat dál i po všech neúspěších, shořelo na popel.

Po několika minutách naprostého ticha postavy ve večerních róbách vstaly ze svých míst. V řadě postupovaly k pódiu s krásnou ženou oděnou do krvavě rudé v čele. Ta žena nesla láhev zářící více, než křišťálové lustry v největších divadelních sálech světa. Mířila s ní rovnou k mému milovanému piánu. Já dál seděl na svém místě. Bez jediného slova jsem přihlížel, jak obrací obsah lahve s čirou tekutinou na odklopené dřevěné křídlo a muž po její pravici jí podává svíčku, aby mohla dřevu zpívajícímu pod mými prsty vzít poslední slova na rozloučenou.

Mou tvář i jedinou osamělou slzu na ní spolkly plameny. Nepůsobili mi již žádnou bolest. Nebo byly v porovnání s tou předešlou přehlédnutelnou ránou. S trpkým úsměvem jsem věnoval kruté ženě s rudými rty poslední pohled před nevyhnutelným pádem.

---

Prudce otevřu oči a napřímím se tak rychle, že pode mnou postel nespokojeně zaskřípe. Nevěřícně přejedu pohledem druhou stranu pokoje a také ještě donedávna opuštěné lůžko. Sny, ve kterých se jindy potácím celý den a nedokážu se probudit, ani když si nehty rozedřu kůži do krve, přerušil andělský hlas osoby naproti mně.

"When mama goes to the mudflats to pick oyster

Baby remains alone watching the house
To a lullaby the ocean sings
His arms as a pillow, baby falls asleep.

While baby is sleeping soundly
Seagull's crying sound thobs her mind
Half empty oyster basket on her head,

Up the gravel road, Mama comes running home."

V té obyčejné korejské ukolébavce bylo ukryto mnoho vzpomínek a bolesti. Lidé, kteří mi zpívali Island baby před spaním, mě vždy opustili a teď mi ji zpívá sám anděl, aby mě za nimi mohl odnést. I přes bolest přicházející s každým pohybem donutím slabé nohy k pohybu. Vrávoravě vstanu a pomalými, váhavými kroky překonám vzdálenost mezi námi.

Samým úžasem padnu na kolena před krásnou tváří cizince, ozářenou světlem pouličních lamp. Někdo mi kdysi říkal, že tma nás všechny dělá krásnější, že vyspraví nedokonalosti zdůrazňované za dne. Jsem si ale zcela jistý tím, že jeho krása nevybledne ani s mizející nocí.

 „Musíšhodně trpět," ohodnotil můj současný stav. Lehce jsem přikývl. Nechci žít, ale jsem moc slabý na to, abych tenhle život ukončil. Možná jeho slova byla až moc mírná.

Po delší době ticha visícího mezi námi se zvedl z postele a začal něco lovit v batohu. S drobným předmětem v dlani se pak spokojeně otočil mým směrem.

„Na noční můry je vždycky dobré sníst něco sladkého. Aby sis připomněl, že jsou tady na světě i hezké věci." spolu s velkým úsměvem mi vtiskl sladkost do dlaně. Prsty, které jsem do té doby nevědomky natahoval k jeho tváři, jsem promnul lízátko. Jednou, dvakrát. S očima stále beznadějně upřenými na úsměvu schopnému přinutit kohokoli k čemukoli. Mohl by s ním vybojovat světový mír, zastavit války i chudobu. Přivést polomrtvou trosku opět k životu pro něj nejspíš nepředstavuje žádný problém.

Odtáhnu se, jako by ta zářivá aura kolem něj pálila. Nakonec to není anděl spásy, pouze člověk. Nemůžu nechat dalšího člověka vstoupit do mého života. Pokud by někdo další tím vším prošel a spálil i to málo ze mě, co přežilo, nebyl by další důvod proč zůstat. Se zbytkem sil odhodím jediný důkaz vřelosti, který mi zde byl darován od chvíle, kdy mi na čelo připnuli nálepku alkoholika a zavřeli za mnou dveře tohoto pokoje.