You are my new family?! |MenT|

13.

Dnes, 9.7. 2018, jsme společně překonali hranici 100 sledujících. Začala jsem v srpnu 2016 a od té doby máme na příbězích celkem 96 430 přečtení, 653 komentářů a 8 501 hvězdiček. Jste prostě úžasní! Mám vás hrozně ráda. Do komentářů mi můžete napsat návrh na "odměnu" pro vás. Vaše Lucy.

Rozhostilo se ticho. Dvojčata se propalovala pohledem, Lukáš stál mezi nima, aby na sebe znovu neskočili a já je všechny pozorovala. Najednou jsem se začala smát. Chytla jsem obrovský záchvat smíchu a oni na mě jen koukali. Když jsem se narovnala z toho křečovitého předklonu, všichni mě pozorovali, jakobych se zbláznila. Znova jsem se začala smát, ale umlčel mě Pavel, který přišel nadávat, že ho zase budíme. Když odešel, znovu bylo ticho. Narušovalo ho jen tiché Adamovo funění, kterému se po ráně do žeber hůř dýchalo. Nakonec si Lukáš povzdechl, obrátil se na Tonnyho a zeptal se, co se sakra stalo. Tonny jen propálil Adama pohledem a mlčel. Lukáš si znovu povzdechl a oba poslal do jiné místnosti. Tonnyho k nim do pokoje a Áďu do svého pokoje. Pomalu se to začalo rozcházet, Luky, Marťa a Radek zalezli zpět k Ráďovi a Štěpa šel natáčet. Zalezla jsem si k sobě a napsala Honzovi. Dlouho jsme si nepsali, a tak jsem se docela těšila než odpoví. Jenže když uplynula víc než čtvrt hodina, napadlo mě, že asi spí. A co jiného jsem mohla dělat než jít taky. Vzbudila jsem se kolem šesté večer, Radek udělal k večeři špagety a zprávou na messengeru mě na ně volal. Přišla jsem dolů, zrovna když Radek nandaval. Chvilku po mně přišel Tonny a rovnou si sedl ke stolu. Áďa seděl vedle něj, ale na příchod brášky nereagoval. Po večeři se zase všichni rozešli do pokojů a já zůstala v obýváku. Chvilku jsem seděla na gauči a psala si s Honzou, ale pak mě to přestalo bavit. Sedla jsem si ven za polootevřené prosklené dveře a fotila západ slunce. Fotky jsem posílala Honzovi a on se se mnou hodlal hádat o tom, jestli jeden mrak připomíná pastu na zuby, nebo ne. Z kuchyně jsem slyšela hluk, ale ignorovala jsem to. Z kapsy jsem vyndala sluchátka a poslouchala písničky. Honza se omluvil, že už musí a tak jsem jen bezmyšlenkovitě projížděla Instagram. I přes sluchátka jsem slyšela šramot v kuchyni a začínalo mě to štvát. Kdo tam tak dlouho dělá takovej bordel? Hudbu jsem zesílila a pokračovala. Seděla jsem tam dobrejch dvacet minut než mi začala být zima a tak jsem se zvedla a šla do pokoje. Ráno mě vzbudili hlasy dole. Potichu jsem po schodech došla blíž abych líp slyšela a zaposlouchala se. Slyšela jsem Štěpu, dvojčata a nejspíš Martina jak si povídají. ,,Kluci, co vám to hráblo?" naštvaně se zeptal Štěpa. ,,Jo, dvakrát za jeden den. Dvakrát! Gratuluji pánové, to je váš nový rekord. Jsem na vás oba dost naštvaný. Jsme na návštěvě, jestli si to neuvědomujete, a vy se tady perete!" přišla jsem ještě kousek blíže a sedla si na schod. Teď jsem na ně i viděla. Dvojčata seděli na stole zády ke mě, před nimi Martin s rukama skříženýma na prsou a vedle něj Štěpán. Martin znovu spustil: ,,Máte pro to nějaký důvod? Občas si připadám spíš jak vaše matka, protože musím řešit takovýhle hovadiny!" zabodl Tonnymu prst do hrudníku. ,,A ty, ty mě štveš úplně nejvíc! Už tě mám plný zuby. Nečekej že budu mít chuť minimálně další týden s tebou..." zbytek věty nechal vyznět do ticha. ,,Ale Marťo! To není fér! Jeho nepotrestáš?" ,,Tonny sklapni! Podívej se na něj! Myslím, že ten už je potrestanej až, až. Pořád si nejsem jistej, jestli nejet do nemocnice! Co by vaše máma asi řekla na to, že jste se zase prali?!" Adam konečně zvedl hlavu a tiše řekl: ,,Ne! Do nemocnice ne! Koukni! Jsem v pohodě!" ,,No to právě vidím, Adame. Vidím, jak si v pohodě. Hekáš při každém pohybu, všude modřiny a tady na čele máš pořád ještě zaschlou krev. A to nemluvím o modřinách na krku! Raději ani nechci vidět, co ještě máš pod oblečením!" Všichni utichli a já se radši zdejchla. Slyšela jsem na chodbě kroky a někdo tiše zaklepal. Dostala jsem infarkt. Nejspíš si mě všimli. ,,Carr? Tady Adam. Pustíš mě dál?" Rozhlédla jsem se po pokoji a po rychlém zakopnutí boty pod postel a schování jedněch použitejch kalhotek do skříně jsem souhlasila.
To je pro dnešek vše. Doufám že se vám kapitola líbila a prosím, posílejte mi návrhy na "odměnu" pro vás do komentářů. Mějte se hezky. Vaše Lucy.