Heracleiské Prokletí

     Vladimír vyhlédl z okýnka auta a zadíval se do temných lesů a strání. Miloval přírodu a obzvláště hory, ale tohle místo v něm nezanechávalo dobrý pocit.
Ohlédl se na svou sestru, která by si toho určitě všimla taky, kdyby ovšem nebyla zaměstnaná řízením staré škodovky přes kamenitou cestu. Svírala volant v rukou a soustředěně se mračila na cestu před sebou.
Nemohl si pomoct, ale musel ušklíbnout při představě, že by takhle Lídu viděl nějaký z jejích kolegů.
,,Nemám na chvíli řídit?" zeptal se opatrně, když před auto skočila kočka a Lída prudce sešlápla brzdu až na zem.
,,Už jsme skoro tam." povzdychla si a odhodila si ofinu z čela.

     Oba dva si vyjeli na chatu s tím, že si odpočinou od povinností, ale tahle představa se rozplynula v momentě, kdy Vladimír zahlédl Lídu nakládat do auta hromadu papírů a důležitých dokumentů. A i kdyby se přeci jen rozhodli nic nedělat, osud tomu chtěl jinak.

_______________

     Vladimír sáhl po klice, ale dřív, než se jí stačil vůbec dotknout, dveře se před ním rozletěly a z nich vyběhla plačící žena se sklopenou hlavou. Nestačil uhnout, a tak do něj narazila a nebýt zábradlí, oba by spadli ze schodů na silnici.
,,Co se stalo?" zeptal se mírně a zabouchl dveře hospody, zpoza kterých se ozývaly posměšky a pokřik ,,Čarodějnice!".
Chtěla se mu vysmeknout, ale chytil ji za ruku a otočil směrem k sobě.
     Neznámá měla rezavé vlasy po pás, modrozelené oči zalité slzami a mokré šaty, jako by na ni někdo úmyslně vylil své pití.
     Dveře se znovu otevřely (přičemž tentokrát už Vladimíra zasáhly do hlavy) a z nich se vyřítila vysoká blondýna v zeleném loveckém kabátě, jezdeckých kalhotách a jezdeckou přilbou v podpaží.
,,Ty!" zapíchla prst do zrzčiny hrudi.
,,Drž se od našich mužů dál. Nikdo tě tady ve vesnici nechce, už jsi způsobila škody dost. Roderich, Gilbert... Kdo bude další? Prostě se zavři v té své chatrči na kraji lesa, nebo se odstěhuj, je mi to jedno, ale nech nás, normální lidi, být!"
Pokračovala by, ale mladík se mezi ně rychle postavil.
,,O co tu jde?"
,,Tahleta... coura se v jednom kuse otáčí kolem zadaných lidí a když ji odmítnou, prokleje je!"
,,Ale to není pravda! Já-" vzlykla zrzka a snažila se bránit, ale nebylo jí to nic marné.
,,V na začátku léta to zkoušela na Rodericha, mého muže, a když jsem na to přišla, zlomila mu nohy!"
,,Zlomila mu nohy? Vendy, převrátil se na něj kočár, za to já nemůžu!"
,,U tvého domu! Roderich je od té doby ochrnutý na vozíku!"
,,Tak hele," vložil se do toho Vladimír, ,,Za to tady...uh..."
,,Elizaveta."
,,Elizaveta určitě nemohla, to se může stát-"
,,A teď Gilbert!" nenechala jej domluvit Vendy.
,,Gilbert?" zeptal se překvapeně, o jednom Gilbertovi se Lída zmiňovala, a čím víc se snažil si vzpomenout, tím víc si na arogantního bělovláska vzpomínal.

_______________

     ,,No, a víc jsem z nich nedostal." povzdychl si Vladimír a sesunul se do křesla.
Lída si promnula nejprve kořen nosu, potom spánky, ušní lalůček a bradu, než jí došlo, že jí to v přemýšlení nepomůže, a proto se jen zašklebila a zvedla se z postele.
,,Myslím, že nejlepší bude se za Gilem vydat."

__________________

     Prošli hájem, přebrodili potok a přelezli ohradu, a nyní se nacházeli před starou vilou. Vypadala vcelku udržovaně, což se ovšem nedalo říct o zahradě, která ji obklopovala. Velkou plochu prorůstalo luční kvítí, pár mladých stromů a sem tam i houby.
Ještě než se dostali ke dveřím z dubového dřeva, vyřítil se k nim velký bílý vlčák (pravděpodobně albín, stejně jako jeho majitel) a
začal je očuchávat.
     Lída se sehnula, aby jej podrbala, a Vladimír se rozhlédl, jestli někde nezahlédne jeho majitele. Nikoho ale neviděl, a tak lehce strčil do dveří. Byly otevřené.
     ,,Haló? Je tu někdo?" zvolal na prahu. Z pokoje napravo od chodby, ve které se ocitl, se ozvalo nějaké zasípání a potom kašel.
Zaťukal tedy na dveře od pokoje a po pobídnutí, ať vejde dál, vstoupil do místnosti.
     Naskytl se mu pohled na pokoj přeplněný obaly od jídel, špinavým nádobím a oblečením. Uprostřed toho všeho ležela postel a vní bělovlasý muž, jenž měl celý obličej obvázaný obvazy, takže mu z něj vystupovaly jenom dvě rudé oči a bílé vlasy.
     ,,Dobré ráno." pronesl Gilbert s úšklebkem a odložil noviny.
,,Vlastně... Už je odpoledne." nejistě se usmál Vladimír a posadil se na okraj postele.
,,Aha," zasmál se Gilbert a kývl hlavou směrem k oknům, která byla zatažena závěsy, ,,Musím mít zataženo, nebo se to ještě zhorší." dodal a zvedl ruce, které byly také obvázané.
,,Ty jsi doktor?"
,,Ne," zavrtěl hlavou Slovák, ,,Ale mohl bych se na to podívat."
,,To nebude třeba."
Oba se otočili na Lídu stojící ve dveřích.
,,Popáleniny?"
Gilbert přikývl.
,,Už předevčírem se to objevilo a zhoršuje se to na slunci. Myslíte, že Eliza-"
,,Ta s tím nemá nic společného. Můžu?" zeptala se Lída a ukázala rukou na jednu knihu ležící na poličce. Zalistovala ní a polohlasem poznamenala: ,,Přesně, to jsem si myslela. Toris měl pravdu".
Potom knihu zaklapla, položila na stůl a obrátila se k oběma sedícím na posteli.
,,Mohli byste jít se mnou teď na chvilku ven?"
,,Tak moment, paní přechytralá, nechtěla bys nám to třeba vysvětlit?" zašklebil se Vladimír, ale vstal a oklepal si kalhoty.
,,Všechno se to dozvíš cestou." ušklíbla se a hodila Gilbertovi kabát.
,,Kam jdeme?"
,,Na druhou stranu lesa, k jedné milé, nevinné dívce. A potom do hospody."

____________

     Vyšli na kraj hustého lesa a rozhlédli se. Před nimi stála stará chalupa jako z pohádky o lesních vílách. Kolem dveří byly rozvěšené sušené byliny, jednu stranu porůstaly růže a jinou zase břečťan a na před urostlým javorem se rozvalovala černá kočka.
     Vladimír se hluboce nadechl a po chvíli váhání zaklepal na dveře.
,,Jděte pryč, nechte mě být!" ozval se zevnitř ublížený ženský hlas.
,,Liz, to jsem já." ozval se Gilbert.
,,To nic nemění!"
,,Ale Liz, ty za nic nemůžeš!" zvolal a hlas jako by se mu zlomil.
,,To jsme my!" houkl Vladimír a doufal, že ho Elizaveta pozná podle hlasu.
     Konečně se dveře otevřely a vykoukla z nich opatrně zrzka, kterou Vlad potkal dopoledne před hospodou. Jakmile ale uviděla Gilberta, rychle udělala krok stranou.
,,T-ty si nemyslíš, že bych ti to u-udělala já, že ne?"
,,Ne, teď už ne."
,,Potřebujeme, abyste šla s námi dolů do vesnice, chceme to všem vysvětlit. My víme, že nic z toho není vaše vina." vložila se do toho Lída a opatrně se podívala do těch očí plných slz, které na ni zíraly jako na konec světa.

     Po dlouhých minutách přemlouvání se jim podařilo přimět Elizavetu, aby sešla s nimi do hospody, která byla centrem veškerého dění ve vesnici.
Jakmile otevřeli dveře, rozhostilo se v lokále hrobové ticho a všichni přítomní na ně zírali, především na Gilberta a Elizavetu, jež se krčila za ním.
Vladimír si všiml kromě jiných i Vendy, která se nesmlouvavě mračila na příchozí, tmavovlasého muže na vozíku vedle ní (zřejmě Roderich) a ještě hnědovlasého mladíka v bílém plášti, který se krčil vedle nich a snad jako jediný se na ně povzbudivě usmíval.
     ,,Dobrý večer, vážení." začala Lída a postavila se na nejbližší prázdný stůl, aby jí bylo vidět.
,,Proboha, Gilberte! Co ti udělala?!" vykřikl někdo.
,,Právě proto jsme tady. Přišli jsme proto, že Elizaveta Hédervary je naprosto normální a nikomu nic neprovedla. Nechte mě vám to dokázat." řekla Lída a zakřenila se. Mluvit před velkým počtem lidí jí nikdy moc nešlo.
,,Tohle je to, na co byste měli být naštvaní." řekla a zvedlu ruku v rukavici, ve které držela jakousi rostlinu. Měla dlouhý, tuhý stonek (proto ji musela vytrhnout i s kořenem), tmavé listy a bílé okolíkové květy.
,,Jak mi potvrdil támhle Toris," kývla hlavou směrem k hnědovláskovi v plášti, ,,Jedná se o Heracleum mantegazzianum neboli bolševník velkolepý.
Obsahuje furanokumariny, kvůli čemuž dokáže ve velký míře podráždit pokožku. Pokud je navíc potom vystavena slunci, zůstanou na místě, kde se vás dotkl, spáleniny. Přesně tohle se stalo Gilbertovi, když si na své zahradě, která je bolševníkem úplně prorostlá, hrál se psem, kterej má ty spáleniny taky, akorát kvůli jeho srsti nejsou vidět.
Protože je Gil albín, ty spáleniny se ještě zhoršily." vysypala ze sebe skoro na jeden nádech.
     ,,To je blbost." protnul hrobové ticho, které nastalo po Lídině vysvětlení, Vendyin hlas.
,,Jak bys potom vysvětlila Roderichovu nehodu, co?"
,,Jak už jsem ti říkal," odpověděl jí hlas, který ještě neslyšeli, ,,Kůň se splašil, protože ho bodla včela. Když jsem vystoupil z kočáru, kůň sebou trhl a vratký vůz se na mě převrátil. Slečna Elizaveta ani nebyla v ten den doma."
Vendy se podrážděně otočila na svého muže, který si unaveně mnul kořen nosu a vypadal, že už tenhle incident musel vyprávět několikrát.
,,Ale stejně jí tady nikdo nechce, že?" zeptala se blondýna s nadějí  v hlase.
Místo odpovědi uslyšela zavrzání židle, jak se Toris sedící vedle ní posunul, aby zrzce udělal místo u stolu. Ta ho s úsměvem přijala a spolu s bělovlasým mladíkem si sedli naproti Roderichovi a jeho ženě.
     Oči všech přítomných se zase stočily na Lídu, která pořád stála na stole.
,,A teď bych si dala jedno pivo, jestli dovolíte." řekla a spokojeně slezla ze stolu, přičemž jí doprovázel potlesk všech okolo (až na jednu osobu, a myslím, že všichni víme koho).

_______________

     ,,Ty, Vláďo," zastavila se najednou při cestě z hospody Lída Masaryková a obrátila se na svého bratra.
,,Myslíš, že Elizaveta je fakt čarodějnice? Já na magii nevěřim, ale nikdy nevíš..."
,,Upřímně..." zarazil se Vladislav Masaryk a pohlédl na svou sestru.
,,Nerad to říkám, ale něco na tom bude. Vážně, javory přece nemůžou růst takhle vysoko." řekl a ukázal směrem ke staré chalupě na kraji lesa.

~----------------~

Lída Masaryková - Česko
Vladimír Masaryk - Slovensko
Elizaveta Hédervary - Maďarsko
Gilbert Bielschmidt - Prusko
Toris Laurinaitis - Litva
Vendy Edelstein (Zwingli) - Švýcarsko
Roderich Edelstein - Rakousko