Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

1. Kapitola

"Hej, Hošánku, pojď sem." zvolala jsem na Mattea.
"Copak se děje, dívko s objednávkou?" usmál se na mě.
"Ehm... slyšela jsem to s tebou a s Ámbar. Jsi vpohodě?" na čele se mi objevila malá vráska.
"Copak, že by měla, slavná Luna, o mě starost?" zasmál se.
"Samozřejmě. Jsme snad přátele, nebo ne? A přátele si pomáhají. Takže kdyby si něco potřeboval, tak se na mě můžeš vždycky obrátit." mrkla jsem na něj.
Uchechtl se. "Jo, dobře, diky. Počítám s tebou."

"Luno! Matteo! Tak pojďte! Začíná trénink." zavolala nás Tamara.
Rychle jsme si šli s Matteem obout brusle a potom hned na plochu, kde už byli skoro všichni. "Nazdar, Luno," pozdravil mě usmívající se Simón. "Nazdarek, Simóne." pozdrav jsem opětovala. Simón už otevíral pusu, že by něco ještě řekl, ale Tamara ho předběhla.
"Tak mládeži! Už musíme začít. Jim už dorazila. A začneme s tou vyhazovačkou Luny."

'A sakra. Vklidu, Luno! To zvládneš! Nesmíš se bát. Bruslíš s Matteem. Ten by tě nikdy nenechal spadnout' řekla jsem si v duchu a pomalu jela za Matteem, který stál ve prostřed plochy. A trochu jsem se uklidnila, protože ano, Matteo by mě nikdy nenechal spadnout. Pamatuji si, když jsme spolu trénovali. Když jsem buď malém spadla, nebo úplně spadla, tak mě chytl nebo spadl s semnou a vždycky on byl na zemi a já na něm, aby se mi nic nestalo. Při té myšlence jsem se musela usmát.
"Tak. Připraveni?" zeptala se Tamara. Všichni jsme přikývli. "Neboj se. Nenechám tě spadnout." zašeptal mi do ucha Matteo, až jsem měla husinu. Začala hrát hudba, takže všichni kolem nás se začali točit a Matteo mě chytil za pas a zvedl. Já jsem musela být jako prkno, a až jsem byla někde blízko jeho ramen, rychle jsem na něj vyhoupla brusle a za jeho pomoci jsem se celá dostala na jeho ramena. Tuhle sestavu jsme dělali, až do konce tréninku.

"Výborně, mládeži! Výborně! Luno, Matteo, jste vážně dobří. Je vidět, že spolu umíte komunikovat a pomáhat si, což je velice dobré v téhle těžké sestavě. A vy ostatní, velice dobré! Ještě něco vyladime, ale ano, máme velkou šanci na postup!" křikla Tamara a potom se všichni odebrali do šaten.

Když jsem se rozloučila a šla domů slyšela jsem jak na mě někdo volá. Otočila jsem se a spatřila Simóna. "Copak je, Simóne?" zeptala jsem se udiveně.
"Po-počkej." snažil se popadnout dech. Musela jsem se zasmát, protože pohled na něj byl vážně zábavný.
"Jo, už dobrý," odpověděl už normálně.
"Tak? Co je?" zeptala jsem se znovu.
"Utekla jsi hned po tréninku, takže jsem tě musel dohonit, protože jsem ti chtěl něco říct." řekl, ale teď už trochu víc nervózněji.
"Páni. To musí být asi důležitý, když to nemůže počkat. Tak, co mi chceš říct?" usmála jsem se na něj.
"Tak asi první bude otázka na tebe." řekl. Zhluboka se nadechl. "Cítíš něco zase k Matteovi?" zeptal se. Vytřeštila jsem na něj oči. "Zase? Jak jako zase?" zeptala jsem se udiveně a založila jsem si ruce na prsou.
"Ale no tak, Luno, neříkej, že si k němu nikdy nic necítila. Mně ani sobě nemusíš lhát." řekl Simón naoko uraženě.
Teď jsem pro změnu začala být nervózní já. "A-Ale proč se ptáš?"
"No protože......." nestihl to doříct, protože k nám někdo přišel. A když říkám někdo, tak myslím Ámbar a hned za ní Matteo.

Vítám Vás u svého úplně prvního příběhu. Budu se snažit je dělat delší a doufám, že se první kapitola líbila ❤️😁