Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

2. Kapitola

"Jé, ahoj," řekla jsem nervózně, protože silně doufám, že neslyšeli nic z našeho rozhovoru.
"Ahoj, Lunito. Promiň, ale mohla bych si nachvili půjčit tady Simóna." zeptala se Ámbar.
Se Simónem jsme na sebe nechapavě koukli. "No víš, on se mi teď něco snažil říct."
"Bude to jen chvilička." a už odváděla Simóna pryč.

Svůj pohled jsem stočila na Mattea. "A ty tady děláš, co?"
"Ále, šel jsem jen tak okolo a najednou tě tady vidím s kytaristou, tak jsem vás šel radši zkontrolovat." zasmál se. Oddechla jsem si, nejspíš nic neslyšel.
"Hezká výmluva. Určitě jsi nevydržel chvíli beze mě, že?" držela jsme v sobě smích. Matteo na mě koukl a začal se smát. "Začínáš se podobat mně. Tohle často říkám já tobě."
"Jo, asi bych už s tebou neměla mluvit. Kazíš mě." odpověděla jsem se smíchem.
"Jo, aha. Já tě kazím.." uchechtl se.
"Ale vážně. Co jsi tady dělal?" přivřela jsem oči a čekala co z něj vyleze.
Povzdechl jsi. "Původně jsem šel za tebou se tě na něco zeptat, jenže mě kytarista předběhl."
"No, ale jakto, že si tady byl s Àmbar?" zeptala jsem se na hlavní otázku, kterou jsem chtěla vědět a potom jsem dodala "A na co jsi se chtěl zeptat?"
"Ámbar ta šla za mnou, protože se mnou chtěla mluvit, teda... ona na mě pořád něco halekala, ale já jsem ji neposlouchal. No a když zahlídla vás, rychle se najednou otočila a běžela sem." odpověděl.
"Aha... divné. A na co jsi se chtěl zeptat?"
"No jo.. to je jedno." odpověděl nervózně.
"Aale, že by ses mi bál něco říct." zasmála jsem se.
"Já a bát se? Pf. To zrovna, ale není to důležitý, takže nic.."
"Jasné, to ti nevěřím, hošánku, ale teď nemám čas to tady z tebe tahat. Někdo z nás se musí učit na zítřejší testy, protože nemá dar od přírody, že všechno ví a všechno zná." zasmála jsem se.
"A nechceš pomoct? Protože máš pravdu, já všechno vím a všechno znám." mrkl na mě.
"No musím přiznat, že pomoc by se mi hodila, ale ne, díky. Já to zvládnu. Jsem přeci druhá nejlepší na Blaku." uchechtla jsem se.
"O tom teda nic nevím. No, dobře. Jak myslíš, ale kdyby jsi potřebovala pomoc, zavolej, dívko s objednávkou." a odešel.

Chvíli jsem se za ním koukala a usmívala, když jsem chtěla konečně jít domu, přiběhl ke mně Simón.
"Luno!" zavolal "počkej!"
"Simóne, já už vážně musím jít." zvolala jsem na zpátek, protože jsem ještě nezastavila.
"Ty jsi rozhádala Mattea s Ámbar?" zeptal se, když mě dohonil.
Zastavila jsem se a koukla na něj. Cože? Jak jako? A proč se mě na to ptá? Snad ví, že bych tohle neudělala.