Obyčejná holka ✔️

// Část 27. Petr \\

Nejistě jsem mu zaklepala na rameno. Nechápavě se na mě otočil.

,,Víš, Petře, musím s tebou mluvit," vydala jsem ze sebe nejistým hlasem. Mnula jsem si prsty a koukala spíše na jeho bradu než do jeho očí.

,,Co potřebuješ?" opřel se o kuchyňskou linku a čekal můj nějaký nudný monolog nebo prosbu. Sesbírala jsem všechnu odvahu, co mám. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem ze sebe hrnula to, co jsem mu chtěla říct. U toho jsem se mu dívala jen do očí.

,,Zaprvé bych se ti chtěla omluvit. Bylo hnusné na tebe vyštěknout, že nejsi můj táta. Vždycky ses ke mně choval pěkně a moc mě mrzí, že jsem se neovládla a zakřičela to zrovna před Luccy. Nezasloužil sis to, vím, že slova občas raní mnohem víc než činy," zhluboka jsem vydechla a s nádechem jsem pokračovala.

,,Zadruhé bych tě moc chtěla poprosit, aby jsi nevzdával naději a nervy se mnou. Já vím, že nejsem vaše dítě, ale nezasloužím si být po patnácti letech vyhozená někam na ulici nebo do dětského domova. Moc tě prosím, aby jsi tohle rozhodnutí ještě zvážil. Uvědomuji si, že občas nejsem poslušná, přidělávám plno starostí a musíte za mě platit dost peněz. Ovšem snažím se to vynahrazovat svým dobrým chováním a pomocí," projela jsem svoje vlasy.

,,A zatřetí bych ti chtěla moc poděkovat. Za úplně všechno, co jsi pro mě kdy udělal. A i když by ses rozhodl mě vyhodit, protože jsem slyšela, že už mě nechceš živit, byla bych ti vděčná, že jsem mohla být od rozvodu rodičů tvá dcera," řekla jsem všechno upřímně a klidně.

Pak jsem od něj o krok odstoupila a nejistě přešlápla. Bála jsem se jeho reakce. Co když mi tohle vůbec nepřispělo k dobru? Petr k tomu neměl slov, tipuju, protože na mě civí a nemluví.

,,Víš, přemýšlel jsem o tom. A hodně. Necháme všechno při starém," řekl potichu, až skoro šeptem. Strašně se mi ulevilo a takový šutrák, co mi spadl ze srdce, by normálně mohl rozbít i podlahu. Poděkovala jsem mu a pak se otočila. Uviděla jsem tu stát i mámu a Luccy, co se držela mamky za ruku. Vykulila jsem oči, protože mi došlo, že mě mohly slyšet.

,,Moc hezky řečeno," usmála se na mě máma a řekla to mírným klidným hlasem. Usmála jsem se na ni taky a pak si vzala školní tašku.

,,No, nic, musíme jít. Tak ahoj, mami," přišla jsem k mamce a dala jí pusu na tvář. Skrčila jsem se k Luccy.

,,Ahoj, beru," objala jsem ji. Pak jsem vstala a šla ke dveřím, kde už čekal Sam.

,,A ahoj, tati," řekla jsem potichu a pohled jsem věnovala Petrovi. Pak jsem definitivně odešla za Samem do verandy.

Společně jsme šli do školy. Celou cestu jsme si povídali. Stejně jsem věděla, proč mluví. Chce, abych zapomněla na to, že si mám vyslechnout omluvu od Davida a Loly. Já z toho ale nervózní nejsem. Z čeho jsem nervózní je, že budu v jedné třídě s Nicolasem, i když jsem se mu chtěla celý den vyhýbat. Všichni kluci jsou buď starší a tudíž v jiné škole a nebo jsou ve vedlejší třídě. Já s Lolou, Justýnou, Mattym a Nicolasem jsme v B, Ben s Berenicou a Gabrielle jsou v A. David je na obchodní akademii a James na průmyslové škole stejně jako Sam.

Došli jsme k základce. Hned u vchodu jsem zahlédla Lolu. Nervózně přešlapovala a rozhlížela se okolo sebe. Paráda, na někoho čeká. Horší je, že ten někdo jsem se vší pravděpodobností já. Sam není slepý a zpozoroval ji taky. Otevřel pusu, aby mi něco řekl, ale já ho předběhla.

,,Neboj," skočila jsem mu do nádechu. ,,Já z toho strach nemám. Všechno bude v poho," prohodila jsem bez zájmu. ,,Teda, snad," přidala jsem po krátké odmlce a otočila se na něj bez výrazu. Projela jsem si prsty vlasy a hlasitě vydechla. ,,Měj se," rozloučila jsem se už trošku jemnějším hlasem, otočila jsem se na patě a vydala se ke škole.

,,Teres!" okřikla mě Lola, kdybych ji náhodou plánovala přehlédnout. Zvedla jsem k ní hlavu. Přišla ke mně. Mnula si nervózně prsty a upřímně, mě to začalo nervovat.

,,Tak?" pobídla jsem ji, aby už něco řekla, jinak budu vystresovaná jenom z toho, že si musím vyslechnout omluvu. Zkřížila jsem ruce na hrudi.

,,Promiň. Víš, jak těžké bylo uvěřit pravdě? Jediné, co mi tělo dovolilo dělat, bylo křičet bez přemýšlení," začala se omlouvat. Chtěla, abych ji pochopila, ale já nevím, jestli zrovna toto chci pochopit.

,,Ale jak sis o mně mohla myslet něco takového? Já myslela, že mě znáš. Že jsme kamarádky, co by se nepodrazily," ptala jsem se jistým hlasem. Asi jsem byla totálně naivní, když jsem si tohle myslela.

,,Máš pravdu. Proto se ti omlouvám. Jenže jsem měla strach, že o Davida přijdu," sklopila oči s děsně provinilým hlasem.

,,A to jsi neměla strach, že tím přijdeš o mě?" zašeptala jsem po delší odmlce. Nechtěla jsem to říkat nahlas, ale prostě to nešlo v sobě dusit. Je mi jasné, že Dave má přednost, ale to ani na chvilku nepomyslela na tohle?

Zvedla vyděšené oči. ,,Bála, jenže on byl ten, se kterým jsem se v tu danou chvíli políbila. Tak pochop, že v ten moment mi to ztmavilo myšlení," vydávala ze sebe a v očích se jí zaleskly slzy. Nad tím jsem musela uvažovat. Úplně jsem ztuhla. Protože přece i já, když jsme stáli s Jamesem v chodbě a Sam se k nám nachomýtl, vyjela jsem po bráchovi dost naštvaně. Nekřičela jsem jen kvůli jeho blbému nápadu. Lola má vlastně pravdu. Byla jsem naštvaná na Sama a pohádala se s ním, křičela jsem na něj. Ale on mi odpustil. Tak proč bych se já měla hádat s Lolou a dělat okolo toho estrády, když vím, jak lehké je udělat chybu?

,,Lolo, chápu tě a -" nadechla jsem se zhluboka. ,,Pohádala jsem se se Samem právě kvůli tomu, že jsem nemohla být s Jamesem. Taky jsem se bála, že o něj přijdu a nemyslela při tom na to, že můžu svým chováním přijít o Sama," mrkla jsem na ni. ,,Ale já nepřišla o Sama, ty nepřijdeš o mě!" řekla jsem nahlas s kapkou radosti v hlase. Lola celá zazářila radostí a objala mě.

,,Fajn, mám ti toho hodně, co říct," ušklíbla se a vlekla mě do školy. Tomu jsem se musela zasmát. Typická Lola.

,,Crr!" zazvonil zvonek na hodinu. ,,Asi mi nemáš čas to říct," zasmála jsem se znovu a tím zpomalila tempo. Byly jsme teprve v šatně.

,,Proboha, pohni, máme matiku!" vyjekla vyděšeně.

,,Sakra!" uvědomila jsem si a rychle se začala přezouvat. Sprint ke skříňkám a zběsilé přehrabování učebnic v marné naději najít učebnice matematiky, nám zabralo taky chvilku. Lola měla větší štěstí a učebnice měla. Já se ale ve skříňce nemohla dostat k ani jedné.

,,Lolo, já je nemám," zoufale jsem vydechla. ,,Běž napřed," pobídla jsem ji, ať nemá tak velký problém jako já. Lolu to nijak neohromilo, protože poslední dobou do školy nic nemůžu najít, a tak se rozběhla do třídy. Na matematiku máme stejnou učitelku jako na fyziku. Nemá mě moc ráda, ale matematika mi aspoň jde, oproti fyzice. Učebnice jsem nenašla a tak jsem si vzala aspoň sešit a běžela do třídy v závěsu za Lolou. Už tak běžíme asi o pět minut později do hodiny.

— — —

Ahoj, moc se omlouvám, že kapitoly teď vůbec nevycházely, ale byl tu problém s časem a wifi, takže dnes jste se konečně dočkali. Děkuju všem, kdo tenhle příběh pořád čte, jste skvělí!
Claire <3