Tajemství

Přiznání

Draco:

Dneska to bude katastrofa,to prostě cítím. S Harrym přesazovat mandragory? Sám? No tak to potěž koště. Co kdyby se to náhodou- nezvrlo, určitě nezvrtlo. Nemáte se navzájem rádi, nemá se to jak zvrtnout. A teď vážně. Asi bych měl sám sobě něco přiznat. Něco, co se nikdy nesmí dostat na povrch.
Víš co? Napiš si do to toho deníku, Malfoyi, ať to máš černý na bílým. Možná ti to pomůže se s tím líp vyrovnat.

Můj milý deníčku- Ne, to zní jak kdybych byl teplej.

Ahoj. V mých citech mám poslední dobou čímdál větší zmatek, a za ten zmatek může jedno jméno. Jméno člověka. HARRY POTTER. Tohle jméno mi obrátilo v poslední pár dnech život na ruby. Ten jeho sladký úsměv mě vždycky zahřeje u srdce, i když nepatří mně, ale krávě Grangerové, nebo zhulenýmu Weasleymu.
Ty jiskřičky v těch krásné zelených očích mi dodávají naději, když jí nemám zrovna na rozdávání.
A ty černé vlásky. Nikdy je nemá učesané, takže se mu pohybují v rytmu jeho chůze.
Já se do něj zamiloval....
A je to venku. Přiznal jsem to. Miluju Harryho Pottera.

„Draco, máš jít přesazovat ty mandragory," zavolala na mě Pansy ode dveří.
„Hmmm..." zamručel jsem a zvedl jsem se z postele. Rozespale jsem odhodil deník na postel, obul si boty a šel vstříc Potterovi a děsivým mandragorám.

Pohled Pansy:

Draca jsem poslušně vyprovodila ke dveřím skleníku a vrátila se zpátky do pokoje. Potřebuji mít chvíli soukromí. Alespoň chvíli. Pohotově jsem otevřela dveře, ladně je zabouchla nohou a chtěla hupsnout na postel, jenže něco na jiné posteli mě zastavilo v půlce kroku.
Sešit? Růžový sešit? To jako vážně? Snad si tam nepíše své poznámky o prvních měsíčcích. Holčička.
Co by se stalo, kdybych si trochu přečetla? Navíc, leží tam otevřený, je to, jakoby mě k tomu vybízel.

Ahoj. V mých citech mám poslední dobou čímdál větší zmatek-

Sakra, on má asi vážně krámy...

a za ten zmatek může jedno jméno.

Tak teď jsem vážně zvědavá, která holka zavinila Dracovy první krámy.

Jméno člověka. HARRY POTTER.

Harry Potter? HARRY POTTER?!? Řekněte mi, že je to jen vtip. Dál to ani číst nemusím, je mi úplně jasné, co se tam bude psát. Líbí se mu Harry Potter? Tak to přesazování mandragor bude sranda. U Albusova zadku, vždyť oni tam spolu budou přesazovat mandragory! Musím něco udělat dřív, než se to zvrtne a někdo to uvidí....

Zpět k Dracovi:

Vešel jsem do skleníku a trochu zařazeně zjistil, že Harry už tam dávno je a dostává pokyny, co a jak. V absolutním tichu jsem došel až k nim a vyposlechl si zbytek monologu.
„.... Květináč s hlínou, do kterého přesazujeme, se musí zalít, aby hlína nasákla vodu a mandragoře se líp zakořenilo, jinak by mohla být protivná, a to vážně nechceme, předpokládám. Takže, všechno už jsem asi řekla a vy, Pane Malfoyi, si můžete mou přednášku vyslechnout od pana Pottera, znovu už to opakovat nebudu." Profesorka se otočila na podpatku a odešla pryč ze skleníku.

„Hmm, ahoj," podíval se na mě Potter těmi svými roztomilými kukadly. Málem se mi podlomila kolena.

„Ahoj," řekl jsem rádoby nezaujatě, ale stejně mi utekl lehký úsměv.

„Vážně jsi se usmál?" zůstal v údivu Harry.

„Ne, to byl úšklebek," snažil jsem se nepříjemně zareagovat, jenže jsem to nevydržel a zasmál jsem se. On se zasmál taky, ale v jeho smíchu jsem zaslechl nechápavost.

„Chceš něco vysvětlit, nebo se do toho můžeme dát?" zeptal se klidně Harry. Nechápu, proč jsem ho tolik nesnášel, zdá se víc, než fajn.

„No, mám pocit, že bych to asi stejně moc nepochopil, tak mi to ukaž a já to pak po tobě zkusím zopakovat," řekl jsem vyrovnaně a zkusil se znovu usmát. Úsměv mi oplatil a pustil se do vysvětlování:

„, Takže, mandragoru musíme přemisťovat kleštěma, protože nemá ráda lidský dotek, a vztekajicí se mandragoru už nepřesadíš. Takže, vezmeme prázdný květináč a nasypeme do něj trochu hlíny...
Pak vezmeme konev s vodou, a jak jsi sám slyšel, zalejeme hlínu, aby se mandragora líp chytla."

„Teď, když máme všechno nachystáno, opatrně vezmeme kleště a s jestě větší opatrností v nich zmáčkneme mandragoru...."

Zbytek už jsem neposlouchal. Jak jsem tak pozoroval Harryho pohybující se světlounké rty, něco se ve mě vzedmulo. Opatrně jsem se k němu přiblížil, a až jsme od sebe hlavami byli jen pár centimetrů, vtiskl jsem mu lehounký polibek. Harry překvapeně pustil kleště i s mandragorou a mandragora se začala vztekat, co si to jako myslíme. K mému překvapení, místo toho, aby Harry ucukl a zvedl kleště, polibek mi opětoval a prodloužil. Stáli jsme tam a líbali se.

Náš polibek přerušily dveře od skleníku a hlasitý křik. Byla to Pansy. Zařazeně jsem se odtrhnul a zíral na Pansy, která se začala nehorázně rozčilovat.

„Pansy, já ti to vysvětl- " snažil jsem se zpacifikovat situaci, ale neúspěšně.

„Malfoyi, okamžitě odejdi do pokoje! A ty Pottere, na slovíčko."