Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

3. Kapitola

"Cože?" zamračila jsem se "Co to povídáš?"
"Ámbar mi to teď řekla, že prý máš ráda Mattea a chceš ho mít jenom pro sebe. Takže jsi něco řekla Matteovi a ten ti uvěřil. No a rozešel se s ní." vysvětlil.
"Počkat. Ty tomu jako věříš?" zeptala jsem se udiveně.
"Já nevím čemu mám věřit, Luno. Je pravda, že se k sobě nějakou tu dobu už máte. A je ti zřejmě jedno, že má holku! Teda měl holku." odpověděl rozhněvaně.
"Tak podívej Simóne. Známe se cely život, takže jsem si myslela, že TY bys mohl vědět, že jsem tohle vůbec neudělala! Já mám Mattea ráda jako kamaráda a nepřestanu se s nim kamaradit, jenom proto, že si vy dva myslíte, bůh vi co!" a odešla jsem.

Co si to Ámbar zase vymýšlí?! A Simón jí uvěřil?! Zrádce. A proč se mě neustále ptá, jestli mám Mattea ráda jako něco víc?!

Rychlým krokem jsem šla domu a pořád si něco mumlala. Otevřela jsem dveře, pozdravila se s ostatními a řekla jsem, že se jdu učit. Rozrazila jsem dveře svého pokoje, ale uvědomila jsem si, že se na učení nebudu schopná soustředit. Vytáhla jsem si na postel učení, který se potřebuju našprtat. Možná budu potřebovat pomoc. Jako první mě napadla Nina, ale ta je dneska někde s Gastónem. A potom mě napadl Hošánek, ale nevím jestli to je zrovna dobrý nápad. Zkusila jsem zavřít oči, abych se aspoň trochu uklidnila. A zhluboka vydechla.

Otevřela jsem oči a....... nebylo to o nic lepší. "Tak fajn, Hošánku. Snad toho nebudu litovat." řekla jsem si pro sebe. Vytáhla jsem si z kapsy mobil a vytočila jsem ho. Po druhém pípnutí to zvedl.

"Luno?" Ozvalo se z druhé strany telefonu.
"Ahoj, Matteo." ozvala jsem se.
"Copak potřebuješ?" slyšela jsem v jeho hlasu jak se usmívá.
"Ehm... no, víš... pamatuješ jak jsi mi dneska nabídl tu pomoc s učením?" řekla jsem nervózně. Sakra proč jsem tak nervózní?!
"Aaa, že by dívka s objednávkou potřebovala, od nejlepšího kluka na Blaku, přeci jen pomoc?" zasmál se. A já zakoulela očima. No jo, to jeho ego. "A nevíš, kdo je ten nejlepší kluk na Blaku? Zrovna od něj potřebuju pomoc." jak já zbožňuju ho škádlit.
"Cože? No JÁ jsem přeci ten nejlepší!" odpověděl nechápavě, musela jsem se potichu zasmát.
"Ne, vážně? Ty? Čekala jsem někoho lepšího.. no co, to nevadí." řekla jsem "zklamaně".
"Chceš mě naštvat?" zeptal se, ale přitom se zasmál.
"Ne! Jak tě to napadlo! Já chtít tebe naštvat? Nikdy." snažila jsem se to říct vážně, ale koutky úst se mi zvedaly do úsměvu.
"No jasně.  Nicméně, nejlepší kluk z Balku a na bruslích ti moc rád pomůže. A z čeho píšete?" zeptal se.
Odfrkla jsem si. Vážně má veliký ego. "Z fyziky a z chemie."
"Oh, a já vím, že tyto předměty, ti moc nejdou" uchechtl se. "Ale dobře, kde se chceš setkat? Nebo mám jít za tebou domu?"
"Ne, to nemusíš. Co třeba v parku?" zeptala jsem se.
"Fajn, tak v parku. Můžeš tam být už za půl hodiny?"
"Jo, jasně."
"Fajn, už se těším, dívko s objednávkou" a típl to.

Achjo, já věděla, že toho budu litovat, ale nemohla jsem se zbavit toho přihloupého úsměvu, který se mi usadil na tváři hned jak se ozval do telefonu. Rychle jsem sklidila učení a dala ho do tašky. Pomalu už půjdu do parku, ale ještě si něco zakousnu. Úplně jsem zapomněla na to, jak jsem byla před malou chvíli rozčílená. Sešla jsem schody dolu a šla rychle do ledničky. Vytáhla jsem si nějaké jablko a pomalu šla do parku.