Pavučina snů

5. část

Z pohledu Em

Něco zavibrovalo. Zas a zas. Poté přišlo dalších několik vibrujících chvění a tak jsem prudce trhla rukou, protože to začalo být nepříjemné. Ozvala se prudká rána a následně další vibrace. Rychle jsem otevřela oči a málem jsem spadla z postele, když jsem se rychle snažila dostat ke svému telefonu. Rychlým pohybem jsem ho odmekla a nestačila zírat. 

Snad milion zpráv. No dobře trochu to přeháním, ale bylo jich tak přes 40 a já se nestačila divit. Psala mi organizátorka, pak květinářka, aranžérka, lidé z restaurace a nakonec to bylo asi bezpočet esemek od Carmen a Bruce. 

Podívala jsem se na hodiny a zhrozila se. Bylo půl 2 odpoledne a já prospala důležité schůzky a k tomu pár nevyřízených objednávek. No výborně... Jsem prostě expert na to všechno zkazit v tu nejhorší chvíli. Hovory jsem radši úplně ignorovala a nepočítala. 

Telefon se mi znovu rozřinčel v ruce. Zvedla jsem ho a na druhém konci se ozvalo: "Haloo? Jé ahoj, no konečně jsi to zvedla ospalče." Celkem milým a přívětivým tónem. Nepoznala jsem hlas vycházející z telefonu a až vzápětí jsem si uvědomila, že jsem zvedla cizí číslo. 

,,Čau teda, ehm ahoj, já no, můžu vědět kdo volá?" zeptala jsem se trochu zmateně. Cítila jsem i přes mobil, že člověk na druhém konci se usmál sám pro sebe.  

,,To jsem já Steve. Svědek vzpomínáš?" ozval se a s trochou pobavení ještě dodal: ,,Doufám že jsem tě nevzbudil šípková Růženko." 

,,Ne!" odsekla jsem hořce. ,,Nemám čas, co  po mně chceš ?" tupě jsem odpověděla. 

,,Čekám na tebe před domem mohla by sis pospíšit?" řekl trochu nervozně a položil mi hovor.

Co po mě může chtít? Jak ví, kde bydlím? Ignorovala jsem otázky v mé hlavě a rychle jsem vešla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila jsem se. Připadala jsem si jako strašidlo. Raději jsem si vyčistila zuby, učesala vlasy a na tváře nanesla trochu make-upu. Vešla jsem zpět do mého pokoje, otevřela skříň a doufala, že tam najdu něco pěkného na sebe. Převlékla jsem se z pyžama, vzala mobil a vyšla jsem před byt. 

Najednou jsem ho viděla. Díval se do země a opíral se o kapotu svého auta. "Ehm..ehm," odkašlala jsem si. V tu chvíli zvedl hlavu a jeho oči se dívaly přímo na mě. Docela mě to znervózňovalo, ten pohled jakým se na mě díval.

"Co tady děláš?" přerušila jsem to ticho a napětí mezi námi.

"Přišel jsem tě vyzvednou na takový menší výlet." 

"Já-á s tebou ale nikam nepůjdu," řekla jsem pohotově a on se přitom tiše zasmál - nešlo to přehlédnout.

"Myslím, že ti nic jiného nezbude," řekl a koutky úst se mu zvedly do šibalského úsměvu.

"A co když s tebou nepůjdu? Mám ještě nějaké vyřizování ohledně svatby." 

"Když se mnou nepůjdeš dobrovolně, asi budu nucen tě unést. A ohledně svatby si nedělej starosti, už jsem se o to postaral." Unést? Ten hoch si ze mě asi dělá legraci.

"Ale já s tebou nechci nikam jít... Co když se budu bránit? A navíc tě ani neznám." 

"Když se budeš bránit, ničemu to nepomůže. Nemyslíš, že je pravý čas na to abychom se poznali?" odpověděl s úsměvem na rtech.

"Fajn," procedila jsem skrz zaťaté zuby. Byla jsem na něho naštvaná a nechci, aby to poznal. Jak říkal, kdybych se bránila asi by to stejně ničemu nepomohlo. Otevřel mi dveře od spolujezdce a já vykročila k němu, přitom jsem si povzdychla.