Zakázaný les

4

Drželi jsme se navzájem. Neměla jsem tušení co teď. Že by nám něco uniklo?
Pohnout jsme se nemohli, oni by to slyšeli. Jenže je jasné, že nás dřív nebo později najdou.
,,...tak od čeho máte světla?," uslyšela jsem z dálky. Podívala jsem se na Patrika, sice kvůli tmě zbytečně, ale aspoň on mohl mít plán.
Zničeho nic se asi dvacet metrů od nás rozsvítilo světlo. Hodně světla. Kolik tam těch lidí je? A co po nás sakra chtějí?
Dali se do pohybu. Blížili se. ,,A co teď?" zašeptala jsem. ,,Vidím je!" někdo zakřičel. ,,Zdrháme!" odpověděl mi můj kámoš. Držel mě při tom za ruku. Já zase držela ségru, abychom se neztratili. Sice ten les známe moc dobře, ale nikdy jsme takhle neutíkali ve tmě.
Utíkali jsme co nám nohy stačilo. ,,Pšt..." zastavili jsme se. Dívala jsem se okolo nás. Nikoho nebylo vidět. Že bysme jim utekli?
Ale ne. Hloupá naděje. Byly slyšet další kroky. Znovu se blížili.
Začali jsme utíkat. Už nás to unavovalo. Vypadalo to, jako by ten kopec neměl konce. Přitom mi to nikdy nepřišlo. Nechodila jsem tudy každý den, jako po cestě, po které jsme přišli, ale i tak to bylo často.
Vzpomněla jsem si, jak jsem tu vloni vybíhala tento stejný kopec. Byla jsem tu s kamarádem Jakubem. Byl to zároveň i můj spolužák ze základky. Zrovna mi napsal Patrik. Jakub mi ale mobil vzal a začal do tohoto kopce utíkat. A já běžela za ním. Nakonec se jen pobavil zprávou, kterou mi Patrik napsal, než jsem ho doběhla a zákeřně si telefon zase vzala zpět. Byl to ale skvělý den. Ne jako tento...
Kopec jsme konečně vyšli. I tak tam dál pokračoval les. Zajímalo mě, jak dlouho tudy ještě poběžíme. ,,Au..." zakopla jsem a spadla. I přesto, že mě Patrik držel. ,,Jsi v pohodě?" zeptala se. Uslyšeli jsme další lidi. Tentokrát i zprava. ,,Jo..." lhala jsem. Koleno mě bolelo jako čert. Někde na ruce mi začala téct krev a už mě unavovalo po takovým vyčerpávajícím dní utíkat. Chtěla jsem si lehnout do své postele. A spát... Spát... A nic jiného. ,, Vstávej, musíme rychle pryč!" probral mě ze snění. Chytili jsme se za ruku a začali znovu utíkat. V tu chvíli se Patrik zastavil. ,,Co je?" zeptala jsem se. Najednou mi to taky došlo. ,,Kde je Hana?". Začala jsem rukama kolem sebe mávat a doufala, že někde tady Hana bude. A že si dělá dost blbou srandu. ,,Hano?" volala jsem ji. ,, Ségra kde seš?" Patrik mě vzal znovu za ruku. Ti napravo byly dost blízko. A ostatní už měli ten kopec taky celkem dobře vyšlapaný. Do dvou minut budou u nás. ,,Hano?" zvolal tentokrát můj kamarád. ,,Hej! Ozvi se Hano! Tohle není vtipný. Hano!" Ale nic. Neozvala se. Jen jsme tím přivolali ty lidi. Sakra. Začala jsem panikařit. Co když ji najdou a zabijou? Nebo ji už našli? Jen to ne. ,, Ségra!" zvolala jsem, než mě Patrik odtáhl dál do temného lesa. Světla se blížila.