Na konci duhy

53. kapitola

Když oči otevřela, spatřil v nich odhodlání a tvrdost. Znovu na něj pohlédla a pomalu mrkla.

„Řekla jsem, že ne!" poslala mu myšlenku a utvrdila ji přísným pohledem. „Chytejte," upozornila ho rychle. Najednou si všiml, že si do dlaně druhé ruky spustila z rukávu hábitu něco tenkého a dlouhého. Překvapením rozšířil oči. Snad v jedné vteřině k němu hůlku hodila a zároveň se k němu otočila zády. Těsně u něj si také klekla a vyřkla zaklínadlo pro vytvoření ochranného štítu. Úplně zkoprněl. Vůbec nechápal. „Tak dělejte!" křikla po něm. Její hlas byl jako studená sprcha. Okamžitě si uvědomil situaci na rozdíl od přítomných smrtijedů. Máchl hůlkou, kterou zachytil v letu a posílil tak bariéru. Voldemort vzteky vypouštěl kouř z uší. Když se lesem ozval jeho řev, vzbudili se i jeho věrní. Okamžitě začali pálit, jejich kletby se ale doposud od štítu odrážely.

„Jak dlouho takhle chceš vydržet, děvče? Měla jsi mě zabít," sykl Severus k dívce, aniž by ztrácel na soustředění ochranného kouzla.

„Slova díků by byla rozhodně víc na místě, profesore," odvětila mu stejně jízlivě. „Brumbál by tu měl být co nevidět. Aspoň doufám," dodala vzápětí s mírným zakolísáním v hlase.

„Jak to myslíš?" zamračil se Zmijozel a obličej mu zkřivila grimasa soustředění.

„Nejsem zas tak neschopná, jak si všichni myslíte," procedila skrz zuby Neena.

„Voldemort tu má určitě také ochrannou bariéru, není blázen!" Dívka jenom otočila oči v sloup, aniž by to mohl lektvarista postřehnout.

„Drahý profesore Snape, divil byste se, co vše se dá stihnout a zařídit, když řeknete, že jdete na záchod," prskla po něm. Ruce se jí už začaly třást. V náporu kleteb bylo čím dál tím těžší štít udržet.

„Hm, tento poznatek bych si měl zapsat do deníčku," vydechl přiškrceným hlasem, i on už měl co dělat, aby štít udržel. Když už se zdálo, že zužující se kruh smrtijedů je má na lopatkách, s třesknutími se začali na místo přemisťovat členové Fénixova řádu. V lese zavládlo na několik vteřin hrobové ticho, až nakonec vzduch pročísl zelený záblesk. Nikdo už na nic nečekal. Strhla se bitva. Mýtina vypadala jako při laserové show. Všichni se rozutekli do výhodných míst, aby se měli za co schovat. Jediný Harry Potter byl stále připoutaný ke stromu a vzteky bez sebe cloumal neviditelnými provazy, až mu nakonec povolily. Sám tomu nemohl uvěřit, až si všiml dvou siluet, mířících k němu. Okamžitě se vyhrabal na nohy. Mlčky kývl jako slova díků, když mu Neena předala jeho hůlku. „Držte se v ústraní, Pottere," vybídl ho Severus a vysílal jedno kouzlo za druhým na své protivníky. „Zůstaňte tu... oba dva," přikázal jim, když si všiml, že dívka ho chce následovat.

„Ale profesore!" ohradila se.

„Nebudu o tom diskutovat!" ztratilo se v rámusu vřavy, když už od nich byl několik metrů daleko.

„To sotva," odplivla si. „Tady nebylo slyšet!" a opatrně vyrazila za ním, aby ji nikdo neviděl. Harry jenom pokrčil rameny a také se nehodlal zdržovat na stejném místě. Všude byla spousta kouře, který ve tmě ještě znásoboval už tak mizernou viditelnost. Snažil se s ní splynout, aby mohl být nápomocen ze zálohy, zatím ale neměl možnost žádného ze smrtijedů zasáhnout. Najednou o něco zakopl a s heknutím se poroučel k zemi. Brýle mu spadly z nosu. Zmateně a rychle hmatal kolem sebe, aby je co nejspěšněji nalezl. Trvalo mu to na jeho vkus drahnou chvíli, než si je nasadil na nos. Zamžoural a leknutím sebou trhl. Díval se do vytřeštěných mrtvých očí Dedaluse Kopála. Projela jím vlna vzteku. Vyškrábal se na nohy a s křikem, zanikajícím v okolním lomozu, se vrhl do bitevního pole. Každého kapucína, kterého potkal, ztrestal omračovacím kouzlem.