Myslíš si, že víš víc?

12

Špatný fór a zvláštní způsob balení

„Nesedí nám tam čas, vidíš?" zakoukala jsem se na hodiny. A opravdu. Sice nebyly dobře zaostřené, ale šlo na nich poznat, že čas neodpovídá dopoledním hodinám nýbrž pozdním odpoledním. Byla tu varianta, že by jsme se z kurzu vracely, ale dívky měly suché vlasy. Objala jsem každého bratra a slíbila že o prázdné krabce nic neřeknu. Nezasloužili by si to. Prohlížela jsem si fotku ještě do pozdních večerních hodin. Snažila jsem se přijít na autorky tohoto díla.

Ráno jsem ani nesnídala. Běžela jsem do školy. A to doslova. Neměla jsem s sebou žádné věci na taneční hodiny. Chtěla jsem jít za Amélii, ale nevěděla jsem kde sídlí. Zašla jsem tedy k ředitelce. Zaklepala jsem na dveře. Otevřela ředitelka a nenechala mě vyslovit jedinou větu. „To je dobře že jste tady. Posaďte se. Půjdete s námi. " když jsem chtěla něco říct, tak mi bylo naznačeno ať jsem tiše. Jakmile začala hodina tak se ředitelka ujala rozhlasu.
„Prosím všechny co se účastní plaveckého kurzu a také všechny profesory at se okamžitě dostaví do velké tělocvičny. O zbylé žáky se postarají studenti třetího ročníku. Jestli bude někde nějaký hluk tak jste částečně vyloučeni ze školy. Konec hlášení. "

Ve velké tělocvičně se promítala cemzurovana fotka. Profesoři stali v řadě u stěny, na které běžela fotka. Chtěla jsem si jít sednout k Benovi.„Ale, ale, vy nikam nejdete. Budete tu stát také." řekla mi ředitelka. Postavila mě přímo pod 'moje dílo'.
„Dobrý den, omlouvám se za vyrušení z hodin. Máme tu však malý problém." malý?! „Jedna z našich studentek byla obviněna z pořizování pornografických fotek. Teď bych předala slovo obviněné studentce." podívala se na mne.

Já. Tě. Nechám. Upálit!

„Dobrý den. Nevím co k tomu říct. Však vidíte samy. Nelíbí se mi, že tu jsou stále lidé, kteří si na vás najdou cokoliv jen aby vás poškodili. Chtěla bych vám teď přečíst ještě dopis, který k tomu byl." rozhlédla jsem se po místnosti. Pár holek se na sebe zadívalo trochu zděšeně. Adeptky. Přečetla jsem celý dopis a dávala jsem přitom důraz na íčka. „Včera jsem nad tím přemýšlela celkem dlouho. Již při prvním pohledu mi tam něco nesedělo, což může paní profesorka Nathaniel potvrdit. Když se zadíváte nahoru uvidíte tam hodiny. Nejsou zaostřené. Možná jsou i schválně zamazané, ale co je podivné tak je čas. Není divné odcházet z plaveckého kurzu v šest hodin a mít dokonale suché vlasy? Ručník co je ledabyle pohozen je také suchý. Je tu varianta, že by se šlo na bazén dřív, avšak bazén otevírá až v půl osmé. Takže jediná možnost je, že tohle celé není má práce. Jediné co je na celém tomto případě pravdivé že jsem se po šatně rozhlížela. Jediný důvod proč jsem to udělala byl abych se ujistila, že se na mne při převlékání nebu koukat. "
„Kdo by se na tebe chtěl koukat prosimtě. Vždyť nemáš žádný kozy!" ozvalo se od studentů. Neřešila jsem to. „Děkuju vám za trpělivost a doufám, že autorky tohoto díla se brzy najdou a nebudou dělat škodu někomu jinému. Myslím, že by s vámi neměl takovou trpělivost jako my zde." a podívala jsem se na ony slečny. Usmála se a sklidila jsem nepatrný potlesk. Zas jsem si stoupla pod fotku. Vítězně jsem se usmívala. Schůze, jak se tomu rozhodli říkat, se rozpustila. Já následovala malou brunetku. Krátké hnědé vlasy měla v drdolu. Na sobě měla džíny a sako, pod kterým se skrývalo červené tričko.
„Dnes s sebou nemám nic na tanec. Moc se omlouvám. " řekla jsem při vchodu do tělocvičny.
„No co mám s tebou dělat? Tak to dnes budeme, nebo spíš ty budeš zpívat. Máš už vybrané písničky?"
„Na balet bych chtěla Take me to church. Na můj druhý tanec buď Team a Work od Iggy a na zpěv zřejmě Shawna a jeho Stitches."
„Ty vážně nejsi jako ostatní. " řekla omylem nahlas.
„Nejsem. A nikdy nebudu."
Chvíli jsme polemizovaly o mých písničkách. Balet budu mít těžký, ale s tím jsem počítala.
Začaly jsme tedy ze zpěvem. „Nekoušu." řekla. Odhodila jsem stud a opřela se do zpěvu.
„Občas ti ujede tón a někdy špatně něco vyslovíš. Ale jinak jsi šikovná. "
„Jo já vím na výslovnosti ještě pracuji a tóny musím ještě hodně trénovat. Jinak děkuji. " po dlouhé době jsem si ve škole zašla na oběd. Kupodivu byl dobrý, ale neustále jsem se potýkala s nepříjemnými pohledy. Bylo mi jasné o co jde. Instagram. Bylo to tam. Neměla jsem data na to to zjistit. Ale byla jsem si na sto procent jistá. Naštěstí jsem byla na obědě po poslední hodině. Vzala jsem tašku a vyběhla ze školy rovnou domů.

Doma bylo pusto prázdno. Rychle jsem se připojila na wifi a snažila se najít instagramový účet naší školy.

Ne jen jeden příspěvek, ale asi osm. Furt tam bylo to stejné. Že jsem hnusná nechutná lesba co očumuje své spolužáky. "ještě že jsem měla odklad. Být s ní ve třídě tak se radši zabiju. Nebo bych spíš zabila ji aby byl klid." stalo v komentářích. Vypnula jsem instagram a pustila si na youtube písničky. I přes hlasité písničky jsem uslyšela odemykání. Rychle jsem poklidila a sedla si na gauč. Dělala jsem jako že si s někým píšu. „Ahoj Lorelei. Tak jak bylo ve škole? Povídej co jste dělali?" zeptala se mamka. „Měla jsem hodiny zpěvu a mám novou profesorku."
„Lory, kolikrát ti mám říkat, že nemáš myslet jen na sebe. Takže ne že máš ale máte, přeci ji má více lidí než jen ty. "
„Jasně." a radši jsem odešla do pokoje než vysvětlovat, že Amélie je částečně jen pro mě.

Při večeři se naštěstí už na nic neptali. Pouze se zeptali jestli budu s nimi koukat na nějakou starou komedii. Omluvila jsem se, že jsem unavená. Jen co jsem se umyla a ucítila měkké peřiny a plyšáky tak jsem propadla říši snů. Mé sny se točili okolo vztahů se slečnou. Líbilo se mi to.
Ráno jsem se ale divila jak se mi to mohlo líbit. Popírala jsem to. Dnes jsem si s sebou vzala věci na tanec. Těšila jsem se. Těšila jsem se jak budeme vymýšlet tu nejlepší choreografii, která vyhraje měsíční pobyt v Sydney.

*skip*

Odpoledne mě čekal nákup. Bylo to zas na mně. Jakjinak. Dojela jsem tedy přes supermarket a z kapsy vytáhla nákupní seznam. U vchodu si vzala nákupní košík a už jsem hledala první položku na seznamu. Tu jsem narozdil  od druhé našla hned. Najednou jsem cítila jak do mé nohy najel vozík.
„Ježiš moc se omlouvám. Hrozně ráda jezdí s vozíkem. " řekl blonďatý muž, vypadal o trochu starší než já a měl s sebou malou holčičku, tak tří letou. „Nevadí, vždyť je ještě malá." a usmála jsem se na něj.
„ Moc malá už není, viď?"
„jsem velká holka!" řekla malá slečna.
„Já vím. " řekla jsem ji.
„Mimochodem já jsem Wade."
„Lorelei, těší mě." a potřásli jsme si rukou. „Nebyla jste tváří nějaké drahé značky? Má bývalá přítelkyně mi o ní furt něco povídala."
„Jo byla. Bývalka měla zřejmě ráda luxus."
„No to měla. Lorelin, nevíš kde tu najdu přesnídávky? "
„Rovně, pak půjdeš do uličky okolo džusů a tam by měli být."
„A nechceš jít radši se mnou? " ty se mnou flirtuješ!
„Dobře."
Holčičku si posadil do košíku a šel za mnou. Mně už zbývaly je žvýkačky. Prošli jsme spolu celý obchod. Rozloučili jsme se u východu, kde mi ještě předal účtenku na které bylo jeho číslo a vzkaz. "v pátek v osm v parku." usmála jsem se  nad tím. Byl milý a sympatický. Ale něco mi vadilo. 

Nic moc se tu neděje, ale nebojte v příštích kapitolách by se to mělo změnit!
Máte se na co těšit, zlatíčka.