Obyčejná holka ✔️

// Část 33. V nemocnici \\

,,Tess, prosím, máš dnes čas? Nechtěla bys jet do nemocnice se mnou?" poprosil mě Jeremias. Byl zoufalý, poznat na něm to nebylo těžké. Popřemýšlela jsem o tom, co řekl. Prakticky jsem nic neměla. Jamesovi jsem to vysvětlila a Lola s Davem viděli Jeremiase na vlastní oči. Nemám nic důležitého a hlavně, i já chci Nica vidět.

,,Ano, mám. A moc ráda pojedu," přikývla jsem souhlasně a jemně se usmála. Jeremias mi věnoval děkovný úsměv.

— — —

,,Zase červená!" postěžoval si Jeremias, když opět prudce sešlápl brzdu své černé Audi.

,,Sakra!" zaklela jsem potichu a sjela po zádech níž na sedačce. Zaklonila jsem hlavu a nervózně i trošku naštvaně jsem skenovala strop. Stáli jsme už asi na třetím semaforu na cestě do nemocnice za Nicolasem. Jeremias řídil a já seděla na místě spolujezdce jeho Audi. Za chvíli jsme se dostali k nemocnici. Zaparkovali jsme a zběsile sprintovali do nemocnice.

,,Dobrý den, jsem Clarke... Jeremias. Jsem tu ohledně pacienta Clarka Nicolase, dneska... ho sem přivezli," vydechl udýchaně Jeremias. Párkrát se zadrhl, ale to bylo spíš ze strachu, který v něm převládl, než z toho, že by neměl kondičku. Hned se hlásil na informacích, nebo jak to místo nazvat.

,,Ano, vím. Ale je mi líto, jeho operace ještě není u konce," promluvila sestřička z okénka recepce, když Jeremias posbíral dech. Její věty mu ale vůbec nepomáhali, a proto, když ztuhl, jsem se toho ujala já.

,,A mohli bychom na něj počkat?" zeptala jsem se slušně sestřičky. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

,,Zavolám vám pana primáře, co sice jen dohlíží, ale o případu Clarka Nicolase ví," usmála se sestřička a zavolala přes pevnou linku primáře.

Jeremias stál opřený o sklo a byl strašně nervní, nesvůj. Klepal se strachy a oči měl vykulené, div mu nevypadly na zem. Bylo mi ho líto. Chytila jsem ho za ruku a stiskla mu ji. Okamžitě se na mě otočil. I mě zaskočilo své vlastní chování, ale teď mi byl stud volný. Věnovala jsem mu úsměv plný naděje. Potřeboval ujistit, že v tom není sám. I on mi na krátkou chvíli věnoval úsměv, což ujistilo mě. Opět se ale otočil na sestru, když zaregistroval položení sluchátka. Ale z mého sevření ruku nevytrhl.

,,Je mi líto, můžete počkat jenom na chodbě. Ovšem pan primář už jde pro vás," sdělila nám informace sestra doufajíc, že nám alespoň trochu pomohla.

,,Děkujeme," poděkovala jsem za oba a Jeremiase zatáhla trošku dál od okénka. Nečekali jsme dlouho a primář k nám brzy zamířil. Vedl nás chodbou do místnosti, kde byly dveře na operační sál.

,,Tady budete moci počkat, nikdo vás odsud nevyhodí, ale nikdo vám ani neřekne, co se na sále děje," sdělil nám primář se soucitným hlasem. ,,Jinak slečno, vy jste příbuzná?" zeptal se mě.

Asi jsem přišla o hlas. ,,Ehm, já... vlastně," koktala jsem a nedokázala se vymáčknout. Nechtěla jsem mu lhát, jenže když řeknu pravdu, tak mě vyhodí, protože tu nemám co dělat. Tušila jsem, že Jeremias mi v tomhle moc nepomůže, takže jsem sklopila hlavu a už se chtěla přiznat, jenže Jeremias byl rychlejší.

,,Je to naše dobrá přítelkyně, pane primáři. Jak moje, tak Nicolasova. Pokud se brácha probudí, chtěl by, abychom tu byli oba dva," doplnil mě, z čehož mi málem poskočilo srdce radostí, ale za žádnou cenu jsem si to nechtěla přiznat.

,,Dobře," kývl hlavou primář chystajíc se k odchodu.

,,A jak dlouho bude trvat operace?" zeptal se ještě, než primář stihl odejít úplně. Připadalo mi, jako by až teď dokázal mluvit.