Thinking Out Loud.

nešťastný umělci.

Na mém instagramu mám popis "And like a lovers and sad people, I am a poet". Dnes při cestě v autobuse domů jsem nad tím přemýšlela. Nejsou smutní lidé a zamilovaní to samé? Každý zamilovaný je svým způsobem smutný, ať už protože nemá možnost být často se svojí drahou polovičkou nebo protože se jim nedostává tolik pozornosti kterou by čekali. A všichni smutní jsou svým způsobem zamilovaný, většinou do svých koníčků které jim poskytují alespoň trochu toho štěstí. Proto po tomhle světě chodí a existuje tolik umělců, ze všech různých odvětví. Už v dávných dobách utrápený sochaři se silnou sebe nenávistí vytesávali z kamene silné svalnaté muže kterými oni chtěli být. Malíři malovali šťastné páry s tichými nešťastnými povzdychy. Čím více se blížíme k dnešnímu datu, tím více umělců projevuj svůj smutek a ukazují světu že umělec je často životem zničený stvoření které si snaží svůj vysněný život vytvořit pomocí umění kterému se věnují. Ale čím to je, že se tolik nešťastných lidí dá na umění jako projev jejich smutku? Sama nedokážu odpovědět i když se řadím mezi ně. Ovšem svým způsobem, každý je nešťastný umělec. Každý je někdy smutný a někdy zamilovaný. To nebo to, nechává po sobě kousky umění které tvoří jeho osobní galerii následných vzpomínek o kterých ani autor nepoví jestli jsou šťastné nebo nešťastné. Každým dnem se setkáme s někým takovým Nemluvím teď o tom pohledu do zrcadla, mluvím o tom když jdeš po školní chodbě a míjíš spolužáky, kteří se zrovna baví se svými přáteli a smějí se u toho. Ano, v tu chvíli jsou šťastní. Ovšem co ty chvíle kdy jsou sami, jen oni a jejich myšlenky? Nikdo se nepozastaví nad myšlenkou že i člověk kterého denně vídáš na chodbě může trpět, přemýšlet nad tím jak to ukončit, jak skončit to trápení které někdo nazývá životem. Občas se pozastavím nad věcmi na které si stěžuji před spolužáky které vídám denně. Proč jim někdy neřeknu pravdu o tom proč je na mě máma zlá? Pravdu o tom proč nemám svačinu a nechci si jít koupit? Pravdu o tom proč se tolik vyhýbám fyzického kontaktu od opačného pohlaví a nerada o tom vtipkuji? Raději se jen směji a odpoledne ze sebe všechny nevyřčené věty dostanu pomocí dopisů které následně pálím stejně jako cigaretu které mi k tomu neodmyslitelně patří. Existuje a existovalo tolik umělců. Kdo z nich měl jiný důvod k umění než smutek nebo lásku? A kolikrát se z jednoho stalo to druhé?