„Chybíš mi," zamumlala jsem a pustila ho. Dal se do kroku a vzdaloval se mi. Bude mi chybět. Vždycky jsem si myslela, že máme vůči sobě odpor, ale on nám chtěl koupit společný byt, abychom nemuseli žít s rodiči. Už nikdy si s ním nebudu moci popovídat nebo mu říct, jak ho mám ráda.
Nohy se mi podlomily a já upadla na podlahu. Vložila jsem si hlavu do dlaní.„Ani netušíš, Louis, jak moc bych chtěla vrátit čas. Abych si s ním promluvila, prohodila jedno jediné slovo a věřila mu." Louis si vedle mě klekl a pohladil mě po zádech. „Kdyby bylo na mě, vrátil bych ten čas. Čas je náš přítel i nepřítel. Bere i dává, Bo."
„Horší už to být nemůže. Je to moje chyba. Kdybych za ním šla a vše si s ním vyříkala, pochopil by mě," řekla jsem smutně a cítila, jak se mi kolem pasu obmotaly něčí ruce. Louis si mě vyzvedl na sebe. Já mu nohy obmotala kolem pasu, ruce jsem si obtočila okolo jeho krku a hlava mi padla na jeho rameno.
Vynesl mě do druhého patra a opatrně položil na postel v jeho pokoji. „Potřebuješ si odpočinout." Nic jsem neříkala. Civěla jsem před sebe a ani se nehýbala. Nevzmohla jsem se na jediný pohyb. Louis mě vyzvedl výše na postel a přehodil přese mě přikrývku a odešel. Kéž bych tak mohla usnout a už nikdy neprobudit. Jenže já nemohla spát, jen bdít a bylo to snad poprvé, co jsem se do toho pustila dobrovolně.
Nepříjemná bolest mě vyrušila. Otevřela jsem oči a posadila se, na což mi škublo v břiše. Silně jsem se za něho chytila a sykla. Já bych bolest cítit neměla. Postavila jsem se a rozsvítila světlo. Žaludek se mi různě svíral a já dostávala šílené křeče. Tenhle pocit jsem moc dobře znala. Měla jsem hlad. Dostala jsem se ke dveřím a otevřela jsem je.
Vyšla jsem z nich a postavila se k zábradlí, kterého jsem se pevně chytla a zaskučela. Sešla jsem schody a vběhla do kuchyně. Rozsvítila jsem si a prudce vtrhla do ledničky. Otevřela jsem ji a pobrala jsem vše, co tam bylo. Naskládala jsem si to všechno na talíře a vyskočila jsem na linku. Oblízla jsem si ret a popadla chleba, na který jsem měla neskutečnou chuť.
Spolkla jsem první sousto a nahlas jsem si spokojeně povzdychla. Jak mi tohle chybělo. Kousala jsem dál, až jsem měla plnou pusu a nemohla to pomalu ani rozkousat. Do rukou jsem uchopila jednu z housek a snědla ji. Takovou fůru jídla jsem nesnědla, ani když jsem žila. Můj žaludek se uklidnil a já jedla a jedla.
„Co se to tady děje?" Můj zrak padl na Louise, který byl rozespalý a stál na schodech. Měl na sobě jenom spodní díl pyžama a vlasy mu trčely do všech světových stran. Pokrčila jsem rameny a zase si ukousla. „Bo, co tady blbneš?" vyjekl, když stál kousek ode mě a díval se na všechno to jídlo. „Měla jsem hlad," zamumlala jsem. „A zbylo v ledničce taky něco pro mě?" zeptal se a já zakroutila hlavou. Natáhl se, že si něco vezme, ale já ho té ruce praštila.
„To je moje," zavrčela jsem a vzala si to. „Můžeš mi vysvětlit, co se to děje? Ty jsi duch a ten nejí." Protočila jsem očima, ale pak jsem se sekla a zůstala na něm viset pohledem. Další fáze. Co nastane v další, to mě jako uvidí každý? Tohle jde špatným směrem. Tím, že mi začal důvěřovat, tak já jsem postoupila. On se má měnit, ne já. Seskočila jsem z linky a mile se na něho usmála.
„Ehm, Bodie," řekl Louis a ukázala na mou ruku. Když jsem se svou rukou otřela o obličej, zůstaly mi na něm černé šmouhy.
Šla jsem ke kohoutku a pustila vodu. Trochu jsem si nabrala a plácla si to na obličej. Drhla jsem to a snažila se to dát dolů. Otočila jsem se na Louise a ten se začal smát. „Teď si jako kominík. Máš to všude po tváři," hýkal smíchy a já si odfrkla. Natočila jsem se zpátky na kohoutek a znovu si namočila obličej. „Ukaž, já to udělám." Stočil se na stranu, popadl ubrousek, který namočil a podíval se na mě.
ČTEŠ
Despair (Korekce)
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
