You are an idiot, Wolfhard.

1.

„Gabi, vstávej!" křičel mi někdo u ucha. Protáhla jsem se a posadila se. Seděla jsem na matraci. Jediná věc co mi v mém pokoji zůstala. Vše ostatní už bylo naložené v autě.

Smutně jsem vylezla z vyhřátých peřin a šla se obléct. Můj outfit byl tvořen z černých džín a černého trička. Vlasy jsem si stáhla do ledabylého culíku.

Scházela jsem ze schodů se slzami v očích. Z kuchyně jsem si vzala jablko a stoupla si k oknu které vedlo na naši zahradu. Naposledy jsem si prošla celý dům.
Byla jsem na zahradě když za mnou přiběhl můj starší bratr.
„Dělej, Gabi!" praštil mě jemně do ramene. „Vždyť už jdu." smutně jsem si povzdechla.
„To bude dobrý, zvyknem si." vzal mě Alex kolem ramen.
Pouze jsem přikývla a vydala se k autu. Vyšla jsem před barák kde mě čekalo překvapení. Před naším domem stála moje nejlepší kamarádka a kamarád.
Rozbrečela jsem se.
Niki ke mně přiběhla a držela mě v objetí. To stejný Elliot.
Tekly mi slzy a nedaly se zastavit.
„Budeš nám chybět." držel mě Elliot.
„Vy mně víc." vzlykla jsem ale to už mě mamka posílala do auta.
Naposledy jsem se rozloučila a pak nasedla do auta. Do uší jsem si nasadila sluchátka a pustila si Peepa.

„Gab! Jsme tady." třásl se mnou Alex.
Protáhla jsem se a porozhlédla se kolem. Stáli jsme před velkým domem avšak ani to mě nepřinutilo milovat náš nový domov.
Vyšla jsem z auta a pokračovala do domu za mojí rodinou. Mé kroky směřovaly do horního patra za účelem vybrat si pokoj.
Na konci chodby se nacházel jeden pokoj. Nebyl nijak obrovský. Avšak měl balkon a obrovské okno s výhledem na město, taky se k němu pojila soukromá koupelna a tak se tento pokoj stal mím budoucím útočištěm.

Po pár hodinách kdy se konečně v pokoji nacházela moje milovaná postel, šatna a stůl a všechny krabice jsem se s úlevou svalila na postel. Netuším kolik bylo hodin a bylo mi to vcelku jedno. Moje myšlenky myslely na jedno. Spánek.

Když jsem se probudila bylo venku už šero. Seběhla jsem schody dolů a oznámila že se jdu projít. Přes hlavu jsem ještě přetáhla větší, šedou mikinu a se sluchátky v uších jsem vyrazila do ulic.
Nekoukala jsem na cestu když v tu jsem do někoho narazila, nejspíš bych i spadla kdyby mě něčí paže nezachytili. „J-já se moc omlouvám." koktala jsem a po chvíli jsem se odvážila pohlédnout osobě do očí.
Několikrát jsem zamrkala protože můj "zachránce" měl havraní kudrnaté vlasy a černé oči jako nejtemnější noc. Finn. Finn Wolfhard. Rychle jsem se postavila na nohy a zírala mu do očí. „Ještě jsem nezažil že by mi holky padaly přímo do náruče." ušklíbl se a já zrudla. V pozadí jsem si všimla že tam s ním jsou jeho kamarádi.
„Ještě k tomu taková kočka." nadzvedl obočí ten druhý. Sklopila jsem pohled k zemi a po několikáté ze sebe vykoktala omluvu. Stále jsem nemohla uvěřit tomu že stojím před ním.
Už jsem chtěla odejít když vtom mě něčí ruce zatáhly zpátky. „Ještě jsi se nepředstavila." chytil mě jeho kamarád za zadek. Rychle jsem jeho ruku oddělala. „Notak Babe." zasmál se Finn. „Když už tak Gabi, žádná Babe." ušklíbla jsem se a pomalu odcházela.
„Idiot." zasyčela jsem si sama pro sebe.

Ráno mě vzbudil budík. První den v nové škole. Udělalo se mi mdlo.
Vyrazila jsem do koupelny kde jsem si dala sprchu abych se aspoň trošku probrala.
Po sprše jsem si asi půl hodiny vybírala outfit. Nakonec zvítězily mé oblíbené černé džíny a volné triko.
Kruhy pod očima jsem zamaskovala korektorem, řasy jsem zvýraznila řasenkou a rty přejela bezbarvým balzámem.
Pomalu jsem se vydala do kuchyně kde jsem si vzala obyčejné jablko. Obvykle nesnídám. Poté už jsem jen popadla batoh a vyrazila směrem škola.

Po cestě jsem se stavila v jedné kavárně a objednala si Latte. Ve sluchátkách mi hrál opět Lil Peep.
Po cestě jsem vyhodila prázdný kelímek od kafe a o chvíli později se ocitla před velkou budovou.
Až teď se mi roztřásly kolena. Stále se sluchátky jsem se vydala hledat ředitelnu.
Cítila jsem na sobě pohledy, ještě že jsem měla ty sluchátka.
Pokračovala jsem dál když jsem najednou pocítila ruku kolem mého pasu. Zase. Otočila jsem se a byli tam oni. Zase.
Zamračila jsem se a vytáhla si sluchátka z uší. „Tak se opět setkáváme." nadzvedl obočí Finn a pár lidí se na nás otočilo.
„Dej si odchod, Wolfharde." ušklíbla jsem se a jedním pohybem smetla jeho ruku. Teď už na nás zírali snad všichni. „No nevím kdo mi ještě včera padal do náruče." vítězoslavně se usmál. „Byla to nehoda." zasyčela jsem. „Notak Babe." vysmíval se mi. „Neříkej mi tak." propalovala jsem ho pohledem. On mě však natiskl na skříňky. Cítila jsem jeho dech na mém krku. Z těžka jsem popadala dech a srdce mi zběsile bušilo. „A jak ti teda mám říkat." nahnul se k mému uchu.
„Pro tebe Gabrielle." naklonila jsem se pro změnu já. V tu chvíli přestal dávat pozor a já se mu vysmekla a v klidu jsem pokračovala směrem ředitelna.
Za sebou jsem slyšela pískání.

Procházela jsem prázdnými chodbami. Už zvonilo. A mířila jsem do třídy kam mě poslal ředitel.
Mé jediné přání bylo abych nebyla s nima ve třídě. Došla jsem k určené třídě a vešla dovnitř. Všechny pohledy spadly ke mně. Poté ke mně přistoupil učitel a řekl mi ať se představím.
„Jmenuju se Gabrielle Cooper a jsem tady protože jsme se sem přestěhovaly." skončila jsem.
Učitel na mě trochu zvláštně pohlédl ale potom mě poslal do lavice vzadu.

To se mi snad zdá. V lavici seděl chlapec s havraními vlasy a šklebil se na mě. Potichu jsem začala nadávat ale nakonec se vedle něj posadila.
„Jaká náhoda." škodolibě se smál ale já se na něj pouze zamračila. „Notak, Gabrielle." podíval se mi do očí a já se udiveně otočila. Hleděla jsem mu do těch jeho černých očí. V ten moment mi začal zvonit telefon.
„Slečno Cooper, nevím jak to bylo na vaší staré škole ale u nás se mobilní telefony do hodiny vypínají." zamračil se učitel. „Nojo" kývla jsem.
„Tak drzá." zaslechla jsem jednu brunetu.
Blondýna vedle ní pokrčila rameny.
Uchechtla jsem se a ona se na mě otočila. „Prosím aby jste se utišily. Musím si pro něco skočit." odešel učitel. „Něco k smíchu?" otočila se na mě. „Vlastně aji jo." dál jsem se šklebila. „A smím se zeptat co?" nadzvedla bruneta obočí.
„Ty." odpověděla jsem jednoduše a ona vykulila oči. „Prosím?" několikrát zamrkala jako kdyby tomu nemohla uvěřit. Celá třída se na nás očividně bavila. „Nečemu jsi nerozuměla? Mám to snad zopakovat?" Smála jsem se dál. Už otvírala pusu aby něco řekla ale nakonec ji zas zavřela a bavila se s spolusedící.

Když zvonek ohlásil konec poslední hodiny tak jsem se snažila vypařit se co nejrychleji. Avšak k mému "štěstí" před školou stály mně již známé tváře. Snažila jsem se dělat že tady nejsem a při tom si nevšimla nastavené nohy. Zakopla jsem a padala přímo do Finnovi náruče. „Zase?" smál se. Moc dobře jsem věděla že to byl on. Chtěla jsem se mu vyvléct ale on mě držel pevně. „Pusť mě." zasyčela jsem. „Musíš pěkně poprosit." vysmíval se mi, opět. „Nikdy! A teď mě pusť ty idiote!" vykřikla jsem. „Máš poslední šanci." usmál se šibalsky. Snažila jsem se mu vysmeknout ale marně. „Řekla jsem aby jsi mě pustil." kopala jsem kolem sebe a ostatní studenti se na mě bavili. „Fajn, když to nejde po dobrým tak to půjde po zlým." dál se smál.
Kývnul na Adama a ten mi sundal batoh a vytáhl mobil ze zadní kapsy. „Nedotýkej se mě kreténe." propalovala jsem ho pohledem ale oni se jen smáli. Potom si mě Finn přehodil přes rameno a vydal se do prostřed náměstíčka před školou ,kde byla fontána. „Wolfharde! Okamžitě mě pusť." vřískala jsem jako smyslu zbavená. „Fajn." zasmál se a pustil mě přímo do fontány. „Idiote." sykla jsem a natáhla ruku aby mi pomohl ven. Chytil mě za ruku a já ho stáhla za sebou. „1:0 pro mě." ušklíbla jsem se s vylezla z fontány. Finn mě propaloval pohledem a já si od Adama vzala batoh a telefon. Finn zrovna vylezl z fontány a sundal si tričko. Chvíli jsem na něm visela pohledem než jsem se vzpamatovala a odešla.