Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

6. Kapitola

Vyšla jsem před školu a čekala na Ninu. Svítilo krásné jarní sluníčko. Cítila jsem, jak mi paprsky slunce dopadají na tvář. Dneska bych si mohla zabruslit po tréninku v parku. Učit se už nemusím, tedy aspoň né dnes. No jo, jenže se blíží i další Open. Sakra, co tam budu zpívat? Z přemýšlení mě vyrušil něčí hlas.

"Ahoj, hele nevíš kde je tady ředitelna?"
Otočila jsem se a viděla kluka, který se na mě mile usmíval.
"Jo, jasně, musíš jít těmihle dveřmi a hned zatoč doleva, na dveřích máš napsáno ředitelna." ukázala jsem rukou směr.
"Jo, dobře, díky. A mimochodem jsem Alex." podal mi ruku.
"Já jsem Luna." nabízenou ruku jsem přijala. "A co tady děláš?"
"Budu tady studovat. S rodiči jsme se sem právě přistěhovali... no nic, už musím jít, aby na mě nečekali."
"Jo, jasně, tak budu se těšit až tě tady znova uvidím." Když jsem sledovala jeho postavu jak odchází do ředitelny, všimla jsem si, jak se o zeď opírá Matteo. Zvláštně si mě prohlížel. Jak dlouho už tam takhle stojí? Mám jít za ním, nebo dělat, že ho nevidím? A sakra, jde za mnou.

"Kdo to byl?" zeptal se, když stál pár centimetrů ode mě.
"Nový student, jmenuje se Alex." koukala jsem se mu do očí a pozorně sledovala jeho reakce.
"Aha. Zdál se milý." měl úplně kamennou tvář, takže žádné pocity jsem na něm nemohla poznat. A jeho věta byla taková.... ledová.
"Jo, jo. Byl docela milý." svoje snažení se v něm vyznat jsem vzdala.
"No a co tvoje testy? Jak myslíš, že dopadly?" zeptal se, teď už víc uvolněně.
"Snad dobře. Myslím, že chemie snad za jedna, jenže s fyzikou to asi bude o něco horší." zadívala jsem se do země.
"Jak to?"
"No..." a teď mám říct co? Protože jsem pořád na tebe myslela? Teda... ne jenom na tebe, ale i na jiný lidi. Nebo, dostatečně si mi to nevysvětlil. - ale to bych mu to pak dávala za vinu. "Nemohla jsem se soustředit, vidíš ty kruhy pod očima? Pomalu jsem na fyzice usínala." stále jsem koukala do země. Ksakru! Kde je ta Nina?!
"Ahaaa, takže si za to můžeš vlastně sama." uchechtl se.
"Joo..." řekla jsem nervózně.
Chvíli jsem čekala jestli něco řekne, ale on byl podivně ticho najednou. Proto jsem zvedla oči a podívala se na něj. Když jsem koukala do země, nevšimla jsem si, že se ke mně Matteo přiblížil. Teď se tyčil přímo nade mnou. Malém jsme se dotýkali nosy.

Najednou se mi dech zadrhl někde v krku. Srdce mi tak tlouklo, že jsem si říkala, jestli to náhodou neslyší. V jeho tmavých očí, pohrávaly radostné jiskřičky. Nevnímala jsem nikoho, jen jeho. Nevím, co to do mě vjelo, ale přála jsem si, aby mě políbil. Viděla jsem, jak se mi divá na rty. Stačil by od něj, nebo ode mě malý pohyb a naše rty by se spojily. Už už se přibližoval, když tu náhle ho někdo odstrčil.
"Nech Lunu na pokoji!" křikl nově příchozí.
Najednou jako bych se probrala z nějakýho transu. Koukla jsem se na toho, kdo nás vyrušil a docela mě to překvapilo.
"Co tady děláš? A nech Mattea být!" křikla jsem, když jsem viděla jak chytá Mattea za košili. Rychle jsem se postavila mezi ně. Až teď jsem si všimla, že nás některý zvědavci pozorují, a určitě už nějakou dobu.
"Jo, kytaristo, nic špatnýho jsem neudělal!" řekl Matteo.
"Ale chtěl jsi! Viděl jsem tě!" chtěl Hošánka zase chytnou za košili, ale naštěstí jsem rychle jeho ruku zachytila.
"Simóne, přestaň! Nechápu proč jsi tak naštvaný a už vůbec nechápu, co tady děláš?!" řekla jsem docela nastvaně.
"Copak to nechápeš, Luno? Chtěl tě políbit! A ty by ses nechala! Možná Ámbar měla vážně pravdu..." řekl černovlasý kluk.
Vykulila jsem na něj oči. Co to právě řekl?! Že Ámbar měla nejspíš pravdu? Tak to by stačilo.
"Víš, co, Simóne? Už mě nebaví jak pořád máš něco proti Matteovi a nebaví mě, že vždycky uvěříš Ámbar! Tohle není poprvé, co jí veříš. A vždycky JÁ se musím omlouvat, takže tentokrat ne, Simóne. Až se budeš chtít omluvit, tak přijď za mnou, ale teď běž pryč. Tady nemáš co dělat." úplně jsem to ze sebe vyhrkla. Ten vztek, který mě pronásledoval od včera, vyplul na povrch.
"Fajn," řekl a odešel. Ale nezapomněl hodit po Matteovi naštvaný pohled.