CAMREN - jednodílovky

Pamatuju si

Pamatuju si, jak to začalo. Začalo to nevině, tedy možná jen z její strany. Jistě, vždy jsem ji měla ráda celou, se vším všudy. Milovala jsem její povahu, její úsměv, jak fungovala její mysl, jak dokázala v každém najít vždy to nejlepší, dávala mi nový pohled na svět. Ale to, jak vypadala... to se nedalo přehlédnout, vždy mě to k ní táhlo a bylo jedno, co právě dělala, ale nikdy bych neudělala něco, co by ji bylo nepohodlné.

Začaly jsme jako malé děti, v té době to bylo opravdu nevinné, nechápala jsem, proč jsem se ji vždy snažila rozesmát svými hloupými vtipy, které ona dělá do dnes. Proč jsem ji bránila, když ji kluci brali její oblíbené hračky. Myslela jsem si, že to je proto, že to je prostě má kamarádka, a to taky byla a vlastně pořád je, ale bylo to jiné, jiné v takovém smyslu, že jsem tomu nerozuměla.

Znaly jsme se ještě dřív, než jsem vůbec vkročily do školky, naše mamky se znaly a já jim za to mohu být vděčná. Asi si ani nemohu pamatovat naše první setkání, jen si pamatuju, že se prostě známe... známe se prostě už od mala, byla tu vždy, ať se dělo cokoliv a doufám, že ona může říci to samé i o mně.

Postupem času to bylo horší. Nebo možná lepší. Náš vztah se nijak neměnil, šly jsme na stejnou školu a stále jsme byly nejlepší kamarádky, nebo já jsem si to myslela. Ale ona začala dospívat, její tělo začalo dospívat a nebyla jsem jediná, kdo si toho všímal, a to byl ten problém. Nejdříve jsem si myslela, že se ji jen snažím ochránit a nechci, aby si něco začala s někým, kdo pro ni není dost dobrý, což byla z části pravda, ale pak jsem si uvědomovala, že to je žárlivost, chtěla jsem pro ni být stále to nejlepší. Ale uvědomila jsem si, jak je to špatné a sobecké a nechtěla jsem, aby to mezi nás vstoupilo.

Ale začalo to být horší, protože se do toho začínala zaplétat má touha. Touha po ní samotné. Už jsem po těch letech věděla, že nemá cenu se přetvařovat, došly mi nervy a trápila jsem se, musela jsem z toho nějak ven. Začala jsem pomalu, chválila jsem ji to, jak vypadá, vždy když u mě přespávala, snažila jsem se ji být co nejvíce na blízku. Ale pak mi došlo, že tohle jsem dělala vždy, jak má poznat rozdíl, hlavně ona, které snad žádná nemravná myšlenka hlavou neprošla.

Ale jednou to přišlo. Vlastně jsem to plánovala, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Pozvala jsem ji na přespaní jednou o víkendu. Nebylo to vlastně nic divného, často jsme spaly jedna u druhé, ale dneska to mělo být jiné. Pamatuju si, jak divně na mě koukala, když jsem nám do pokoje přinesla flašku vína a oběma jsem nám přinesla skleničku, potřebovala jsem odvahu. Ale napila se, vždy zkoušela něco nového, když jsem ji na to přivedla já a já byla ráda, že mi tak důvěřuje. Pamatuji si, jak jsem ji to chtěla říct celý večer, když jsme ležely schoulené na gauči a koukaly na televizi a ona to na mě poznala, každou chvíli se mě ptala, co se děje, ale já nebyla schopná to vyslovit, až pak...

„Řekneš mi už co se s tebou sakra děje? Takhle tichá ty nikdy nejsi. Dokud mi to neřekneš, tak nejdeme spát." Viděla jsem, jak si překřížila ruce na hrudi a naštvaně na mě koukala, když stála vedle postele.

Chvíli bylo ticho, než jsem byla schopná odpovědět: „Musím ti něco říct." Cítila jsem, jak mám najednou sucho v krku a jak se mi do očí nahrnují slzy, nechtěla jsem ji ztratit, polkla jsem.

„Co se děje?" Hned si mi sedla na klín a začala mě k sobě tisknout, když mi jemně přejížděla prsty přes záda. Přitiskla jsem ji k sobě taktéž a byla jsem ráda, že nemusím čelit jejím očím.

„Nesmíš se na mě zlobit." Na to odpověděla naprosto bez zaváhání.

„Jistě, že se na tebe zlobit nebudu."