ROK 2009:
Probudila jsem se a řekla jsem si že dnešek zase nějak přetrpím tak jsem se nadechla zdejšího Holmes Chapelského vzduchu, kde vyrůstám po celý svůj dosavadní život a šla se opláchnout a popřemýšlet. Musím si navíc dopsat deník. Ale k tomu potřebuji vzpomínky které tam zapíši. Nerada vzpomínám, moje vzpomínky jsou příliš bolestné, ale musím se z toho dostat do konce prázdnin, abych ve škole mohla zase zářit jako vždy a pomáhat ostatním, nerada vídám lidi smutné a proto se nemohu uzavřít jen tak do sebe, musím jim pomoct nebo je aspoň rozesmát to bych jinak nebyla já. Poté co jsem se vzpamatovala ze smrti svého milovaného tatínka jsem se zamilovala do kluka od naproti. Dříve mě často maminka k nim vodila si hrát se synem kamarádky mojí mámi. Jmenoval se Harry. Takhle jsme vyrůstaly bok po boku dobrých patnáct let a stále jsme se měli jak zabavit, o čem si povídat, ale pak prostě musela přijít ta osudová změna.
Muj táta zemřel.
Autonehoda, a mohla jsem za to já.
Ten večer jsem byla na jedné párty a trošičku se opila. Normálně bych zavolala mamce,jenže ona nebyla doma měla nějakou pracovní cestu, tak jsem chťe nechtě vytočila tátovo číslo a poprosila ho aby pro mě dojel. Po zdlouhavém rozhovoru v autě jsme konečně vyrazily, pomalonku jsem usínala, když se my udělalo nevolno a bohužel jsem to hodila na celou zadní sedačku, kam mě předtím táta položil, a on se v rychlosti otočil aby se podíval co se děje a... Najednou se vše událo tak rychle... Do teď mám stále jenom útržky z toho co se stalo, ale i tak jsou to ty nejhorší části z celého dění... Pamatuji si je bohužel velmi jasně... Ten proklatej strom tam neměl co dělat! Když jsem se probudila stále ležíc na zadním sedadle táty, teď už sešrotovaného auta, jsem si všimla velice silného pachu krve se směsí benzínu, který jaksi vytékal z nádrže. V tu chvíli jsem si však vzpoměla co se událo necelích deset minut zpětně... Párty... Táta s autem... Já a můj žaludek... A strom... Ne to neni možné, to přece... Nemohla jsem myšlenku dokončit, když se uslišela slaboučký hlas mého táty, který se mě ptal či jsem v pořádku, odpověděla jsem mu a zeptala se ho na to samé, ale už my neodpověděl. Začínala jsem panikařit. Nevěděla jsem co mám dělat tak jsem s tatínkem začala třást, ale neprobouzel se. Měla jsem na sebe vztek. Vysoukala jsem se z auta poodešla jsem až k silnici, která byla pěkně daleko od našeho vraku a složila se na zem, začala jsem se třást, ale ne zimou, v tu chvíli mě ovládali pouze velice silné vzlyky. Z kapsy jsem pomalu vytáhla mobil a vytočila jediného člověka kterého jsem teď potřebovala...
,,Haló?" ozvalo se z telefonu
,,Harry?" fňukla jsem.
,,Lucy? Ahoj, pročpak voláš tak pozdě? Děje se něco zlato? Vždyť pláčeš. Co se..." nemohl to dopovědět, protože najednou zazněl ohlušující výbuch. Já jsem byla díky bohu v dostatečné vzdálenosti od vraku auta, ale můj tatínek... Byl uvnitř... Co když jestě žil...? Ovládala mě zlost, lítost a beznaděj, že jsem ani nevnímala Harryho vystrašený hlas v telefonu ani tepající bolest v noze do, které se my zabodl kus skla z auta které momentálně vybouchlo.
,,...Luc! Co se děje? Kde jsi? Co to bylo za ránu? Honem LuLu odpověz mi!" zněl strašně vyděšeně, ale slyšela jsem klíčky a nastartování motoru, asi si pujčil tety auto...
,,Hazz..." hlas se mi zlomil, ale věděla jsem že mu to musím říct tak jsem sebrala sílu co mi ještě zbyla a popsala mu kde jsem.
O DEST MINUT POZDĚJI:
Na druhé straně vozovky smykem zastavylo auto, mě dobře známe, a z něj vystoupil on. Harry se ani nezdržoval zavíráním dveří a rozeběhl se ke mě a obejmul mě. Na ta slova co my tehdy řekl nezapomenu nikdy... Povídal mi...
