Za ten měsíc co kluci bydlely se do sebe blaznive zamilovaly. Měly dokonaly silny vztah. Ale pak přišel ten den.
Ráno se vedle sebe probudily a jako první si řekli to co každé ráno.
,,Miluju tě'' řekl Louis s láskou v očích.
,,Já te..'' nemohl to doříct protože...Harrymu zazvonil mobil. Máma.
Louis se koukl na displej a podal mobil Harrymu a k tomu mu ještě zašeptal.
,,Zvedni jí to, určitě se jí stýská, jsi přece její jediný syn''
A Harry jen kývnul.
,,Halo?'' zašeptal do telefonu.
,,Harry? Miláčku, vrať se domu. Všem se nám tu po tobě strašně stýská.Luce tady byla tenhle týdem asi pětkrát, chybíš jí. A chybíš i nám. A...'' nedopověděla to, protože se rozplakala.
,,Mamí neplač, ja si to rozmyslim a pak se ozvu ano?'' snažil jsem se jí utěšit, ale nijak se mi domu nechtělo. Ano mám tam rodinu a přátele, ale... tady mám Louise...
,,Jeď'' řekl prostě Loui a po líci se mu sklouzla slza. Máma to asi slišela, protože přestala plakat a rozloučila se se slovy brzy se uvidíme, miláčku a položila to.
,,Loui...'' neměl jsem mu co říct a navíc se zvedl a odešel z pokoje. Zůstal jsem tam sám.
Z POHLEDU LOUISE:
,,Jeď'' ...nejsem sobec, vím že musí jet ať chce nebo ne, jeho rodina ho potřebuje víc než já.
,,Loui...'' nenechal jsem ho to doříct a odešel jsem mu zbalit.Moc toho nemá, takže to bude rychlé.
Asi po dvaceti minutách jsem se za ním vrátil do pokoje i s jeho batohem. Seděl stejně jako když jsem odcházel. Jeho oči byli skelné a zarudlé nyní se zastavily na batohu v mé ruce. Slzy se nám oboum zase spustily. Položil jsem batoh na zem a sedl si k němu. Obejmul mě.
Takhle jsme seděli asi půl hodiny a plakaly.
Pak jsme se rozhodly připravit na cestu a vyrazily jsme na zastávku.
NA ZASTÁVCE
Z POHLEDU LOUISE:
,,Hazz.. Já... Miluju tě víš to že ano??'' pomalu zakýval a já pustil jeho ruce které jsem do teď držel ve svých. Šáhl jsem si do kapsy a vyndal malou krabičku. Podal jsem mu jí a on na ní koukal jako vyoraná myš.
,,Otevři to, neboj ještě tě nechci požádat o ruku, je to jen taková památka.'' jen co jsem to dořekl, to nedočkavě otevřel a vyndal řetízek s přívěskem, který připomínal papírovou vlaštovku.
Objal mě. Velmi silně, až jsem ho musel varovat, že k životu potřebuju kyslík, který my momentálně už akutně chyběl. Pustil mě a pak mě políbil. Ten polibek byl jako žádný jiný, nebyl hladový jako ty ostatní. V tomhle polibku se objevovalo tolik citu a emocí. Bylo to tak vášnivé, ale musely jsme se odtáhnout, když začal vjíždět do zastávky autobus.
Byl to ten samí jako tehdy. Celý černý s velkou 17-kou na střeše. Myslím, že na symbol našeho seznámení si nechám vyrobit dres na fotbal. Jak jinak než pruhovaný, ale černo-bílí s číslem 17.
,,Ještě poslední obejmutí?'' zeptal se mě nešťastně a já přikývl.
Znovu jsme se obejmuly, zašeptali si jak moc se milujeme a on nastoupil do autobusu. Ještě než se dveře zavřely jsem zakřičel: ,,Zavolám ti! Slibuji!''
Dveře se zavřely a autobus odjel spolu s mojí laskou do Holmes Chapelu.
ROK 2009. PRÁZDNINY.
Z POHLEDU HARRYHO:
,Mám zavolat nebo ne? Vždyť mě nechal čekat celý rok!?' přemýšlel jsem nad tím a nakonec jsem dospěl k dokonalému závěru.
Vytočil jsem jeho číslo a čekal.
