Obyčejná holka ✔️

// Část 46. S Jeremiasem \\

Chvíli se autem rozhostilo ticho.

,,No, pokračuj. Tohle je moc hezký, ale to, že jsem skončil ti určitě neřekl Sam nebo ten..."

,,Max," doplnila jsem ho. Nemohla jsem se koukat na to, jak tápal s jeho jménem. Jeremias se nad tím chvíli zamyslel a nakonec se s lišáckým pohledem otočil s veškerou pozorností na mě.

,,Je to Max nebo Maxmilián?" zajímal se a zasmál se. Pobavilo ho to, ale když si všiml mého našklebeného výrazu, uklidnil se. ,,Je to Max, že?" zeptal se provinile a sotva se držel od smíchu. Musela jsem se tomu zasmát, čímž jsem dala jasný start i pro Jeremiase.

,,Dneska jsem zabloudila do parku, kde se ke mně nachomýtl cizí kluk. Byl to takový non-stop usměvavý blonďák," líčila jsem mu to lákavě, jako kdyby to bylo zajímavé. Ale nějak jsem mu musela vrátit ten hovor, co zkoušel mé nervy. Jeremias s vykulenýma očima a napnutým výrazem čekal, až ze mě vyleze jméno, což působilo opravdu vtipně. ,,A jmenuje se Leo Davis," usmála jsem se nakonec.

Jeremias vykulil oči, div že mu nevypadly. ,,Leo? A co ti řekl?" Polkl dost hlasitě na to, abych to slyšela. Po očku jsem si prohlížela jeho vynervovanou tvář, protože u Jeremiase toto není obvyklé.

,,Buď v klidu. Jenom, že ses o mě párkrát zmínil, což mi nešlo do hlavy, tak jsme se zapovídali. Pak mi vysvětlil, že jste spolužáci. No, a když jeden druhák skončil, došlo mi, že skončíš i ty," odvětila jsem klidně a ušklíbla se.

,,To jsem si mohl vyvodit." Jeremias se krátce zasmál své vlastní chybě. Nechala jsem mu chvíli, kdyby něco chtěl dodat, ale zřejmě na jazyku nic neměl, a tak jsem pokračovala opět já.

,,A tu cestu mi poradil pochopitelně on," dodala jsem na úplnou vysvětlenou. A to bylo poslední, co jsem mu chtěla tak akutně sdělit, takže jsem se pohodlněji zavrtala do sedačky a sledovala cestu.

,,Jo, to mi došlo," prohodil jen tak neslyšně a když viděl, že už moc nevnímám, pokýval hlavou ze strany na stranu, aby to vstřebal, a věnoval se řízení. Když nás ale v autě to ticho doslova obklopovalo, pohledem jsem vyhledala Jeremiase, který na mě koukl ve stejný moment. Jen krátce se usmál. ,,Všechno chápu, jen mi nejde do hlavy, jak ses mohla objevit v parku. Musela jsi být u průmky," vypustil z pusy. Začal v tom moc bloudit, což se mi nelíbilo, ale rozhodně jsem mu nechtěla lhát.

,,Byla jsem," přiznala jsem popravdě. ,,U Sama s Luccy. Řešili jsme, že ji nemá kdo pohlídat. Nakonec nám pomohl Matty, jsem mu zavázaná," odpověděla jsem opět pravdivě.

,,A dál? Co tě donutilo jít do parku?" vyzvídal dál. Poraženecky jsem si oddechla.

,,Odkdy si hrajeme na Sherlocky? To nestačilo, že jsi mě našel u obchodky, i když jsem ti nic neřekla?" vychrlila jsem a zasmála se nad tím. Taky se zasmál, ale opět nahodil vážnou tvář.

,,Je v tom někdo z průmky," konstatoval a opět se dal do přemýšlení. ,,Kdo chodí na průmku?" mumlal si pro sebe. Přemýšlel nahlas. Nevadilo by mi to, kdyby mu nezbýval kousíček od pravdy.

,,Šlo o Jamese," přiznala jsem šeptem. Ulehčila jsem mu jeho namáhavé přemýšlení, protože jsem vydedukovala, že by se pravdu stejně dřív nebo později dozvěděl.

,,James Hunter?" ujistil se, jestli se jedná o toho správného. Jen jsem smutně přikývla. ,,To je mi líto," oprášil jednu z těch neoblomných lítostivých frází. ,,Počkej, není to ten tvůj nejlepší kámoš?" zarazil se, když si dal k sobě všechny okolnosti. Já vím, že to myslel dobře, ale tím mě vážně dorazil. Slzy jsem zatlačovala opravdu těžko. Opět jsem přikývla a pohledem radši skenovala své špičky bot. ,,Promiň, těch jmen je čím dál víc. Promiň," omluvil se a opatrně mi položil ruku na tu mou, která ležela na mém stehně. Cukla jsem leknutím a podívala se mu do tváře. Dokonce svůj pohled přemístil ze silnice na mě. Nechtěla jsem se falešně usmívat, a tak jsem svou grimasu na obličeji neměnila.