Obyčejná holka ✔️

// Část 48. Jeremiasův příběh \\

,,Když jsme byli s Nicolasem malí, především táta se o nám dost staral. Bydleli jsme v Norsku, ale bylo to jenom kvůli práci rodičů. Stěhovali jsme se dost a narozeni jsme v Praze. Práce pro mé rodiče byla náročná, ale nikdy ne tolik, co dneska. Vždycky si dokázali najít čas na společnou večeři, výlet nebo víkend na dovolené. Proto říkám, práce je zlo. Přece děti jsou maličký a roztomilý jen jednou, nebo ne?" začal s vyprávěním Jeremias. Ukončil to otázkou, na kterou jsem ihned přitakala.

,,Ale teď k věci. Jeden víkend k začátku nového roku, když mi bylo pět, nám táta řekl, že se budeme stěhovat. Z Norska zpět do Česka. Netrvalo dlouho a přestěhovali jsme se do Prahy. Jenže byt nám nevyhovoval. Máma byla už pěkně vytočená z ustavičného stěhování a ježdění za prací. Proto se táta se rozhodl pro konečné stěhování k dědovi a babičce do Brna. Tak se taky stalo. Tam jsme zase zůstali déle. Ale i tak to nebylo bez komplikací. Máma řešila práci, táta byt. Ale kdo se zeptal mě, že nemám žádného kamaráda? Nicolas byl natolik malý, že mu to až závidím." Pohladil mě po rameni. Oči jsem zvedla k jeho obličeji. Jen se pousmál, nejspíš nad tím, že ho pořád vnímám, a pokračoval.

,,Táta jeden den udělal rozhodnutí, které mu nikdy neodpustím. Koupil tu firmu, nebo jak to nazvat, ve které s mámou pracovali. Nechali si samozřejmě nejvyšší místa, jenže ti mají nejvíc práce. Ano, obrovské peníze, ale stojí jim to za to? Nejspíš ano. Děda ho za tohle nenávidí stejně jako já. To už ale táta neřešil. Rozhlížel se po nějakém novém domě tady okolo Brna, kde bychom mohli mít my s Nicolasem školy a zároveň pěkné bydlení. Povedlo se. Nějaký dům s obrovským pozemkem. Táta ho prvně nechal zrekonstruovat. Co zrekonstruovat. On ho zboural a postavil si palác. Myslel si, že když budeme mít honosný dům, vynahradí nám to, že pořád odjíždí. Na měsíc do Švýcarska, na tři do Kanady, a tak dál," vydechl naštvaně, ale dokázal se ovládat, takže se opět uklidnil, projel si rukou vlasy a vyprávěl dál.

,,Jednou jsem se neudržel a pohádal se s ním. Řekl jsem mu všechno, co mi vadí. Bylo mi asi sedm nebo kolik, byl jsem malé škvrně. Táta se nad tím zamyslel a řekl, že nás vezme někam, kde se byl sám podívat, když byl malý. Děda totiž okolní vesnice znal a tuhle miloval právě kvůli tomuhle místu. Došlo mi, že i to byl jeden z důvodů, proč nakonec bydlíme tady. Vzal nás sem a ukázal nám tohle úžasné místo. No, a než se dokončila stavba našeho mrakodrapu, uběhlo tolik let, že to ani není možné. A až teprve teď, kdy jsme oba skoro plnoletí jsme se sem nastěhovali. Táta si moc dobře uvědomoval, že bude pryč. Proto je taky celý dům přizpůsoben jen mně a Nicolasovi. Až smutné," zašklebil se a zahleděl se před nás. Na ten uklidňující výhled.

,,A když jsem věděl, že máš nějaký problém, vzal jsem tě sem. I já jsem měl problém, ale nakonec jsem svůj hněv proti tátovi potlačil. Když se něco dělo, dojel jsem si sem. Je to úžasné a kouzelné místo. Toužil jsem už dlouho se o něj s někým podělit. Nikdy tu ale nebyl ten správný člověk. Nikdo, dokud jsem nepoznal tebe. Považuj si toho, že jsem ti ukázal místo, kam můžeš chodit, když si budeš potřebovat vyčistit hlavu. Jen bych ti byl vděčný, kdyby jsi o tom neřekla všem svým kamarádům. Nemáš jich zrovna nejmíň," zazubil se na mě. Musela jsem se tomu zasmát.

,,Jeremiasi, musím ti poděkovat. A nejen, že jsi mi ukázal tohle místo, ale taky proto, že ses mi tak otevřel. Viděla jsem na tobě, že jsi v sobě něco dusil, ale nečekala jsem, že já budu ta, co se to dozví," usmála jsem se spíš sama pro sebe a otočila se na něj. Nijak to nekomentoval, jen na tváři zvedl koutky úst do širokého úsměvu. Pořád jsme seděli v objetí, proto jsem si o kousek poposedla, abych si mohla vytáhnout mobil a zkontrolovat upozornění a hlavně čas. Za chvíli bude šest hodin. Nechtělo se mi domů. Vůbec se mi nechtělo domů. Je mi s Jeremiasem hezky.

,,Kolik je?" prohodil otázkou, když viděl, že se odtahuju a koukám na mobil.

,,Skoro šest," odpověděla jsem smutně.

,,Už?" okamžitě zareagoval a zarazil se. Jen jsem nedůležitě pokrčila rameny.

,,Sam říkal, že jde dneska na trénink. Jak to, že chybí jejich kapitán?" nadhodila jsem jiné, o trochu veselejší téma.

,,Tak už ti to řekl? Co tomu říkáš? Líbí se ti americký fotbal?" vyzvídal s širokým úsměvem. Byl natěšený jako malý kluk.

,,Je slušné odpovědět dámě na otázku. Ale pokud odpovídáte otázkou, s radostí vám oznamuji, že americký fotbal vypadá opravdu lákavě," zavtipkovala jsem a pohodila vlasy, aby scéna byla reálnější.

,,Slečno, omluvte moji nezdvořilost. To abych hned napravil," zasmál se a jedním šikovným pohybem mě přetočil a položil na záda. Seděl na mně a lišácky se usmíval. Ucítila jsem, jak přejížděl lehce hřbetem ruky po mém břichu. Chvíli to bylo příjemné, než se rozhodl mě lechtat. Jsem neuvěřitelně lechtivá, takže si dokážete představit ten rámus.

Jeremias mě nechal konečně v klidu a ulehl si vedle mě. Koukali jsme na nebe. Bylo teprve šest, takže žádné hvězdy jsme nevyhlíželi. Prostě jsme se jen koukali na mraky, možná stmívání, možná to byla jen zástěrka, jak přemýšlet.

,,Pořád jsi mi neodpověděl," přetočila jsem se na bok čelem k němu. Jeremias se taky přetočil, tudíž jsme si hleděli z očí do očí.

,,Místo dnešního tréninku jsem dal přednost tobě. Namítáš proti tomu něco?" usmál se. Bylo to milé od něj slyšet, tomu se nebráním ani při nejmenším.

,,Jistě, že ano," oponovala jsem mu ihned. Jeremias protočil oči. Musela jsem se krátce zasmát.

,,Prostě jsem dneska nešel. Půjdu zítra," řekl prostě a kdyby to šlo, pokrčil by rameny i v leže.

,,Jak zítra? Kdy máte tréninky?" zaskočil mě. Ne, že by neměl zítra čas, spíš šlo o to, že Sam nebude věčně doma, na což nejsem zvyklá.

,,Od pondělí do čtvrtka. Na víkend nám dali volno," vysvětlil mi. Kývla jsem hlavou na pochopení a opět se překulila na záda.

Po nějaké chvilce jsem ale vstala. ,,Máma bude mít strach. Měli bychom jet," podívala jsem se na Jeremiase. Nechtělo se mi, ale musela jsem. Než dojedu domů, bude opět dlouho.

,,Ještě chvíli," zaprosil se štěněčím výrazem.

,,Už je mi i zima," dodala jsem další důvod, co ho měl nabudit. Jeremias neváhal a svlékl si mikinu. Děkovně jsem se usmála a navlékla se do ní. Má štěstí, že si dneska neoblékl svoji oblíbenou riflovou bundičku. ,,Proč tohle všechno děláš?" zeptala jsem se ho po chvíli pozorování jeho spokojené tváře. Přitáhl se blíž ke mně. Nevěděla jsem, co očekávat.

,,Jsi jediná, co o nás nešířila pomluvy a radši nás prvně poznala. Mám rád tvé kamarády i blízké, ale kápni božskou, jaké byly první reakce na Nicolase? Porovnej například sebe a Hallovou," poručil mi, když vysvětlil svou teorii. V hlavě jsem si přehrála moje nadšení a Loly slova o tom, jaký je Nicin borec, co beztak neví, kterou dřív. Úsměv mi z tváře vymizel. ,,Vidíš? Proto mi na tobě tolik záleží," koukal mi do očí. Nervózně jsem si skousla ret, protože jsem byla překvapená, že tohle řekl. ,,A Nicolasovi taky," dodal a usmál se. Jednoduše jsem ho objala.

— — —