Obyčejná holka ✔️

// Část 49. Večeře \\

,,Máš pravdu, už je pozdě. Pojedeme?" prohodil po chvíli. Jen jsem souhlasně kývla. V autě jsem zeslékla mikinu a předala ji Jeremiasovi. Když nakrčil čelo a nechápavě koukal na svůj kus oblečení v mé ruce, hodlala jsem mu to vysvětlit. ,,Nechci, aby doma měli kecy. Už jednou jsem to schytala za Nicolasovu mikču," objasnila jsem to. Jen se nad tím zasmál a mikinu pohodil na zadní sedadlo. Neodpustil si ani posměvačný pošklebek. Má reakce byla pouze kroucením hlavy.

Vyjeli jsme. Když jsme se blížili domů, došlo mi, že jsem se ho nezeptala, co se vlastně stalo Nicolasovi a to mi to leželo už nějakou dobu v hlavě. Jeremias byl sice taky trošku zbitý, ale nebylo to nijak zřetelné. To, proč se s někým porvali, nebo co se jim vlastně stalo, mě zajímalo už dlouho a myslím si, že si odpověď zasloužím. Ne proto, jak moc bych v tom hrála roli, spíše proto, jak moc jsem se do toho zapletla díky němu. Sice jsem se bála se zeptat, ale i tak jsem to nenechala plavat a udělala to.

,,Jeremiasi, co se vám vůbec stalo?" vypadlo ze mě nejistě a možná i nepochopitelně, když jsme se o tom vůbec nebavili.

,,Jak to myslíš?" zeptal se docela překvapeně. Nejspíš to bylo z mého nejistého hlasu. Pohledem sledoval silnici.

,,Co se vám stalo, že Nico bojoval na sále o život, ty jsi byl potlučený a bereš si to všechno za vinu? Jsou to ti, o kterých jste si dnes povídali? Že zmizeli a nevrátí se?" zajímala jsem se. Asi jsem byla až moc zvědavá, ale tohle mě prostě zajímalo. Jeremiasovi zmizely veškeré emoce z tváře. Mlčel déle než dlouho a mě tohle užíralo možná ještě víc, než jeho moje zvídavé otázky. Právě, kdy jsem chtěla opět něco nadhodit, zaparkoval před mým domem. Tak moc jsem chtěla, aby promluvil, ale on pouze zíral na volant svého luxusního auta. Tak moc jsem chtěla znát pravdu.

,,Jsi doma, měla bys jít," přeci jen promluvil a otočil na mě hlavu. Jenže to bylo jen proto, že jsem z auta nevystupovala a koukala na jeho tvář.

,,Prosím, řekni mi, co se stalo?" naléhala jsem na něj prosebným tónem. Odfrkl si a víc se zaryl do sedadla řidiče. Já si nervózně poposedla a mlčela. Skousla jsem si ret a doufala, že mi něco prozradí. 

,,Teri, chápu, že tě to zajímá, ale tohle ti nemůžu říct. Promiň," omluvil se prostě. Nic víc.

,,Ale proč?" nechápala jsem ho a možná jsem připomínala dítě, kterému se rodič snaží rozmluvit, že cukrová vata je nezdravá.

,,Nejde to... prostě... je to složité. Prosím tě, aby ses na to neptala," poprosil mě s očima upřenýma do těch mých, když se vykoktal s plno odmlkami. Pochopila jsem, že se nic nedozvím. A to jsem si myslela, že po tom všem by mi to prozradit mohl. 

Kývla jsem a za doprovodu dveří jsem ze sebe vydala pouze poražené: ,,Dobře." Když jsem si vystoupila na chodník, uchopila jsem dveře audiny do ruky a ještě naposledy jsem se na něj podívala. ,,Děkuju za všechno," zamumlala jsem možná až neslyšně, než jsem se chystala zavřít dveře a odejít od něj. Jeremias mě obdaroval pouze letmým úsměvem a já zabouchla. Koukali jsme na sebe stále i přes sklo. Náš oční kontakt byl silný a ani jeden z nás nechtěl uhnout jako první. Jako kdyby prohrál, kdyby to udělal.

,,Tess, co tady tak postáváš?" oslovil mě velice známý mužský hlas. Pohledem jsem se rozloučila s Jeremiasem a odvrátila ho na Sama. Tak přeci jen jsem prohrála. Bráška ve svém sportovním oblečení a rozepnutou bundou vedl za ruku Luccy, která spokojeně poskakovala se dvěma culíčky na hlavě, které se jí pod skoky vesele třepetaly ze strany na stranu. Neodpustila jsem si roztomilý úsměv.

,,To jdete teprve teď domů?" zeptala jsem se překvapeně a usmála se ně viditelněji. Sam vypadal opravdu jako hodný starší bratřík, kterým vlastně byl, takže u něj zdání neklame.